Sunday, May 6, 2012

Hoď tam ňákej beat, ať mám večer co pít!


Na Electronic Beats festivalu jsem byla poprvé a také v Arše vůbec podruhé. Nejvíce jsem se asi těšila na Woodkida a hlavně na jeho Iron, ale postupem času, kdy jsem naposlouchávala alba The Whitest Boy Alive, tak asi nejvíc na ně a musím přiznat, že live zněli naprosto skvěle a předčili má očekávání.
 Začátkem května jsem se těšila víc a víc a můj koncertní "apsťák" už narostl do takové podoby, že jsem nebyla schopna normálně pracovat. Ale hlavně jsem začala mít hrozný dilemata, co si vezmu na sebe. Jelikož mi sestra jednou řekla, že Woodkid nosí hezké boty s leopardím vzorem, tak jsem šáhla po triku právě s tímto vzorem. A k němu úzké černé kalhoty, černé plátěné boty s dírou a moji oblíbenou koncertní džínovou bundičku, která přežila Kooks a mnoho dalších kapel:)
 Se ségrou jsme přišly v době, kdy zrovna na pódiu byli Grimes plus dva tančící chlapíci, kteří nás nijak nenadchli (Grimes i chlapíci:), takže jsme se tam jen kroutily a vyhlížely známé. Bylo vyprodáno, takže sál byl plný lidí skládající se hlavně z hipsterů, zestárlých rockerů, hudebních publicistů a bloggerníků.Vypilo se pivo, namalovaly rtíky a šlo se na Woodkida! Ten tam stál a roztahoval ruce, za ním troubili trumpetisté a na plátně svítily bílé klíče. Všichni netrpělivě čekali na Iron, které přišlo z nenadání a uběhlo rychleji než normálně. Publikum se rozdovádělo a my s ním. Dále zahrál další hity jako Brooklyn atd., ale také novinky, které nezněly špatně (například moc dobrá Run Boy Run).
Následovali kluci z Německa - Whitest Boy Alive, ke kterým jsem se dostala až od Kings of Convenience...pamatuju si, že jsem si tehdy stáhla jenom dva singly a ostatní mě moc nenadchlo, ale postupem času jsem tak dozrála, že se mi začali celkem líbit a jejich kytarám jsem postupně přicházela na chuť. Nezklamali, překvapili. Vyhublý Erlend a jeho nenapsatelné příjmení dostal publikum do varu a při písničkách jako Courage to pěkně jelo. Dostalo se dokonce i na legendární a v Arše velmi oblíbené - dupání (já si teďkon nemůžu vzpomenout na lepší slovo:), základy Archy se otřásly a my se vyčerpané připravovaly na Mike Skinnera, který šéfoval dj stůl spolu s nějakým pumlíčem, který se tam snažil kroutit do rytmu. Mike chvílema zněl jako špatná electro dubstep diskotéka. Nic moc teda a navíc můj styl to není, takže tancovat na to byl pro mě teda taky zážitek:) Bylo vidět, že diváky to moc nebere. Jen snad Erlend, který šel mezi lidi a tancoval s nima. Já si v tu chvíli představovala, že bych se ho zeptala, kdy už konečně přijede s Kings of Convenience, ale představy se nevyplnily. Ve tři to Mike zabalil, my nasedly na bus a začaly se těšit na Rock for People...jo už brzo!!:)
Přikládám naše nic moc fotografie:
Skřítek Woodkid

a jeho banda trumpetistů.



Vidíte, že jsme stály celkem blízko.

A teď to nejlepší...Erlend se baví s fanouškama...

Vzadu je rozmazaný Mike.

+ odkaz na reportáž mé sestry doplněné o videa: m-collector.blogspot.com

4 comments:

  1. Tak snad jste si to aspoň trochu užily (ze článku to není moc poznat :-) ).
    Whitest Boy Alive jsou úžasní, co jsem si je tady poslechla v minulém článku, tak mám další oblíbence. Takže díky. :-)
    RFP bude nejvíc!

    ReplyDelete
  2. Ach Erlend. Fešák je to!
    Na čtvrté fotce k pomilování :D

    ReplyDelete
    Replies
    1. :D no fešák teda nevim...každopádně sympaťák určitě!

      Delete
  3. "ale postupem času jsem tak dozrála, že se mi začali celkem líbit" .... :)) ... taky to tak mám, že jednu dobu mě interpret nijak zvlášť nezaujme, ale náhodou si ho pustím o pár let později..a ejhle, oono se mi to líbí;))

    ReplyDelete