Saturday, November 24, 2012

California Dreamin podle Allah-Las



Nejedná se o arabského interpreta, ale o čtyřčlennou formaci z Los Angeles. Ta se zrodila někdy v roce 2008, a to přímo na pláži! Všichni členové žijí klasickým kalifornským životem – v garáži jim visí surfovací prkno, po rovných cestách se prohánějí ve Volkswagenu Transporteru a nedají dopustit na sluneční brýle. Kalifornie je jednoduše natolik očarovala, že ovlivnila i celé jejich zatím první album. Nehledejte žádné digitální a syntetické zvuky. Kapela se co nejvíce snaží o to, aby nezněla jako většina současných kapel  a ohlíží se za do dobou, kdy sluncem políbená Kalifornie vzkvétala a žebříčkům hudebních hitparád   dominovali Mamas & The Papas se svým hitem California Dreamin. Dále mě napadají ty "staré dobré" kapely jako Byrds, Animals nebo klidně i Stouni.
Při poslechu surf psychedelických songů ve stylu šedesátých let mě napadá: "Kluci, na takovýhle jména nemáte!" Ale když vidím jejich nadšení a úsměvy nad vysoce položenými kytarami, tyto předsudky zahodím a vychutnám si jejich poctivost a um, které jsou z alba cítit. A obzvláště po tom, co zjistím, že měli co dočinění s Patrickem Campbellem-Lyonsem, bývalým členem Nirvany.
Allah-Las se sympatickým Milesem Michaudem včele momentálně vystupují na různých místech po světě a společně s americkým bluesmanem Nickem Waterhousem se dokonce chystají hrát v kultovním berlínském Lidu, které je ze všech míst na jejich seznamu koncertů zatím nejblíže k nám. 
Kluci mě oslovili hned od začátku písní Catamaran, která album otevírá. Je jednou z nejlepších a seznamuje nás s tím, co od alba asi tak čekat. I wanna be your man, Out on the water is where you gonna find me...osamělý kluk kdesi na kameni v Kaňonu sedí a říká si, kde asi teď je tak jeho vysněná. Výrazná kytara, chytlavé tóny, šustící zvuk kabasy a opakující se věty, z kterých je jasně cítit: sometimes you have to get lost to find yourself, vás provázejí tou celou zaprášenou cestou při poslechu alba. Občas s melancholickým nádechem a pomalejším rytmem u písní Don`t Forget It nebo No Voodoo, které doplňují příběh ztracených lásek a existenciálních otázek.
Co bych chtěla asi nejvíce vyzdvihnout jsou písně, kde se v průběhu změní rytmus či graduje tempo. To platí u konce Bushman`s Holiday, která mimochodem stejně jako Catamaran a Tell Me (What`s On Your mind) má hudební klip. Při doznívání jakéhosi přídavku u Bushamn`s Holiday si vzpomenu na Devendru Banharta, který je přímo mistr změn rytmů a podivných zvuků.
Avšak úplně nejzdařilejší a asi také proto, že mě stylově nejbližší, považuju instrumentální songy. Výborná je Ela Navega, což ve španělštině znamená plachta, s výraznými bicími a postupnou gradací. Třešničkou na dortu je pro mě Sacred Sands. Jsem schopna si ji (stejně jako celé album) pouštět stále dokola a neomrzí mě! Bože nebo spíše Alláhu, druhá minuta písně mě dostává do deliria a já se ocitám na pláži v Kalifornii stejně tak jako ta dívka na obale alba. A zachrání mě ti kluci, co na cestách čtou Kerouacka a v noci s kytarou zpívaj u ohně? Ano, musím je pochválit a po tom dlouhém příběhu plném naděje a smutku, mám chuť je políbit na tvář. 







1 comment: