Sen v Lucemburské zahradě

Na naší zahradě je to stejně nejlepší. Velká tak akorát, spoustu květin a posezení pod slunečníkem z Ikei.

Višňový koláč (recept je z pořadu Prostřeno, dělala ho Dolinová:D).

Nejlepší pití na světě!!! a s novou přísadou - Jackovo ovoce! (vzadu papá mamka:)

Moje nejoblíbenější květiny...růže.

A k zahrádce patří i knihy. Začalo to na blogu crazy pig, kde psala o knize Lucemburská zahrada od Michala Ajvaze. Zaujal mě příběh, ale netušila jsem, že kniha je nová, žádná stará beletrie, a tak jsem si naivně myslela, že tu knihu mám v knihovničce a jásala jsem. Jenže tam byl Sen v Lucemburské zahradě a to od úplně jiného autora, od anglického básníka a romanopisce Richarda Aldingtona. Byla jsem sice trochu zklamaná, ale po tom, co jsem tu knihu otevřela a přečetla pár řádků, tak jsem si ji prostě musela přečíst. Stálo mě to jedno odpoledne u vody. Lyrickoepické básně, v které hrdina propadne lásce k jedné myslím, ošetřovatelce. Sní o ní, představuje si, že se jeho láska naplňuje více a více, že s ní chodí na procházky, ale v podstatě stále jen leží a utápí se v myšlenkách. To mě na této krátké knize zaujalo, ale stejnak si myslím, že člověk žít jen ze snů prostě nemůže. Sny by se měly naplnit.

Autor krásně popisuje to, jak by se nemělo říkat "budu vás milovat navěky". Jak já říkám, láska je jako kabelka, rychle se okouká, protože ji berete všude s sebou.

Sen skončil.