DM

Letos jsem Depešáky viděla živě vůbec poprvé. Řekla jsem si, že jako správná fanoušice dobré muziky, která vyrůstala právě na deskách Depešáků a Lucie, jež táta pouštěl v autě, tu kapelu jednou vidět musím. Stalo se tak v Edenu, kde jim předskakovala mladá kapela CHVRCHES v čele s mladičkou milovnicí očních linek. Holčičkovský elektropop mě nějak zvláště nezaujal. Při problémech se zvukem jsem přemýšlela nad něčím úplně jiným, takže než jsem se nadála, tak se na pódiu objevil ten charismatický vestičkách s oduševnělou tváří. 

Honba za třemi trojúhelníky započala novou písní Welcome To My World, po které následovala moje oblíbená Angel. Pupkáči z horní dolní s non stop zapnutým fotoaparátem se však probrali až u Walking In My Shoes a stadion tak už pomalu nabíral tu pravou atmosféru. Celý koncert doprovázely světelné projekce a klipy a videa (jako pejsci u Precious). Já stále čekala na moment, kdy bude ve vzduchu cítit to napětí a vzpomínky, jež mají starší fanoušci s touto kapelou spojené. Ta chvíle přišla až když se zpěvu ujal Martin Gore, který slavil ten den narozeniny. Nebo spíše on byl dojatý, protože publikum si pro něj připravilo papíry s Happy Birthday. A slzička byla na krajíčku. 

Nejvíce mě asi bavili songy, které vás nutí tančit, takže A Question Of Time či diskohrátky Just Can't Get Enough. Chyběla mi Wrong, píseň, která má neskutečnou štávu a vzdor. A vůbec celkově vybrali spíše méně výrazné songy. 

Nejsem největší fanoušek Depeche Mode, ale obdivuju je - jejich originální přístup k elektronické hudbě a také to, jak za ta dlouhá léta stále neztratili jiskru a šťávu, ikdyž někdy mají tendenci spadat do unylejších věcí. Obdivuju i módní styl, Martin Gore, který byl oblečen jako Čaroděj ze země Oz se štrasovými náramky, Dave Gahan za celý večer vystřídal asi tři vestičky. Byl to velký zážitek, ale věřím, že v roce 1988 musel být ještě větší.