Friday, August 30, 2013

Pěna prázdninových dní

Rozepsat se u mě znamená: několikrát si rukou prohrábnout ve vlasech, začít vzdychat nad špatnou slovní zásobou a zanechávat stopy od rtěnky na vršku sklenice. Sem tam s kapkou alkoholu a instrumentální muzikou. Když však pobíháte po světě a poznáváte nové tváře, psát se nedá. Jeden den si však uděláte čas a v hlavě si řeknete: "Tak já to teda napíšu." Ten den je dnes a já se chystám vypíchnout mé postřehy z letošních prázdnin.

ČETLA...
Teď to bude vypadat, že jsem celé prázdniny četla jen jednu knihu. To ne. Naopak jsem četla rozhodně více než kdy dřív, ale to bude asi tím, že jsem si zkrátka potřebovala vyčistit hlavu a také jsem se radovala z toho, že už mě nesvazuje povinná četba. Mamka mi doporučila knihu od americké scénáristky a režisérky Barbary Gordonové. "Tančím tak rychle, jak dokážu" je něco jako Přelet nad kukaččím hnízdem.
Hlavní postava Barbara žije v hektickém centru New Yorku a zápasí s depresemi, které ji přivedou až do psychiatrické léčebny. Silná žena se tak ze dne na den stane součástí lidských "trosek" a už si nedává naději o návratu do normálního života. Dílo napsala po návratu z léčebny. Kniha mě nejvíce zaujala tím, jaký dopad má na člověka obyčejné vysazení prášků proti psychickým bolestem a jak těžké je ovlivnit váš mozek, který s vámi soupeří a vítězí proti vaší vůli.



































POSLOUCHALA...
Lenost hodit si do iPodu novou hudbu, neznala hranice, tak jsem na přestupech metra ujížděla na DIIV a Made To Stray od Mount Kimbie. Doma jsem však stahovala o sto šest a stalkerovala last.fm ostatních, co právě poslouchají.
Kdybych měla vybrat jeden song, který mi asi nejvíce připomene tyto prázdniny, tak asi À Tout à L'heure od Bibio. Celé album nestojí za nic, tento song však ve mně vzbuzuje jakousi podivně dobrou náladu. Bibio je britský hudebník, který experimentuje s folktronicou. Na mě možná až moc.



JEDLA...
Znáte Wine Food Market? Koncept obchodů, který nabízí výhradně italské potraviny. Největší je asi na Smíchově, kde se dá i naobědvat v příjemném prostoru, který mi evokuje tržnici. Za zpěvu místního ptáka loskutáka si můžete pochutnat na výběru čertvých ryb nebo domácích zmrzlin. Na oběd s přáteli jako dělané. V jejich restauraci jsem zatím byla jen jednou a měla jsem domácí gnocchi s hráškovým piré. 




































ZAŽILA...
Od doby, kdy jsem se zasekla v hradeckém tobogánu jsem si řekla, že už mě nikdo nikdy této atrakci neuvidí. Když však sestra na dovolené na Tenerife oznámila, že by ráda do místního aquaparku Siam Park, něco se ve mně pohnulo a názor na vodní atrakce jsem změnila. Možná to bylo tou prázdninovou podnikavo-adrenalinovou náladou. Skákala jsem v umělých vlnách, svištěla nebo spíše pištěla na červeně označeném tobogáně a Líná řeka pro mě byla nudou nějvětší. Zkrátka jsem si uvědomila, že se není čeho bát.
Úplně jiný typ adrenalínu však pociťuji, když stojí pár metrů od oblíbeného zpěváka a prožívám s ním každý kytarový riff. Navštívila jsem slovenský Grape festival. Už nechci znovu psát, koho všeho jsem viděla, tak vypíchnu jen to nej. Více najdete v mém reportu na Indiemusic ZDE. The Big Pink byla asi jediná kapela, kterou jsme musely vidět z první řady. První řada není pro ty, kteří chtějí skákat a sdílet koncert s davem. Je to spíše neverbální komunikace mezi vámi a kapelou. Stejně tak jako stát se skupinkou fotografů těsně před stageí. Což jsem si letos s páskem "press" také vyzkoušela.




































OBARVILA...
Víte, že slovo "ombre" nepochází ze španělštiny, ale z francouzštiny a znamená stín? Já to nevěděla. Rovné, občas vlnité tmavě hnědé vlasy mě nebavily a já si připadala nezajímavá. Chtělo to změnu, teď nebo nikdy, řekla jsem si a už jsem s ručníkem kolem ramen seděla před televizí a snažila se necítít ten puch peroxidu vodítku. Pak následoval tweet: "Odedneška jsem z poloviny blondýna, aneb výsledek mé laboratorní práce s peroxidem vodíku."




































DÍVALA SE...
Téměř všichni mladí milují britskou verzi seriálu Skins a tento rok se dočkaly nové řady šesti dílů. Doposud už bylo několik řad, já však sledovala pouze tu první. Nemohla jsem si totiž zvyknout na jiné herce v dalších dílech. Novým Skins jsem neodolala a po každé premiéře si jeden díl stáhla. Celý seriál vlastně není o ničem jiném než o vztazích, sexu a drogách. Nové díly působí více propracovaněji a celkově byly pro mne velkou inspirací v oblékání, protože typický britský styl hrdinů seriálu se zkrátka nedá přehlédnout. Pérka k šatům se stříbrnými flitry...spousta zajímavých kombinací a napínavých scén.
U napětí ještě zůstanu, protože jsem taky sledovala seriál Homeland (hnusně česky Ve jménu vlasti), který budou brzy dávat i na ČT 2. Nikdy jsme neholdovala americkým seriálům, které řeší teroristické útoky a vůbec ne detektivkám. Homeland je výjimkou. Napínavý příběh vojáka, který je léta držen v zajetí a jednoho dne se vrátí do normálního života. Jeho minulost spojená s teroristy ho však nadále provází a on sám je obviněn ze spolupráce s nimi. Herecké výkony jsou na vysoké úrovni a člověk se téměř vůbec nenudí. Čeká mě druhá série.


























VIDĚLA...
O Velkém Gatsbym jste toho jistě už slyšeli hafo. Také jsem z filmového zpracování byla nadšená a především soundtrack se povedl. Více jsem však byla zvědavá na nový film Sofie Coppoly. Bling Ring mě však nakonec trochu zklamal. Scény, kdy si partička přátel užívala v bytech celebrit, se neustále opakovaly a filmu chyběl hlubší děj. Z filmu však byla pořádně cítit kýčovitost světa holywoodských celebrit a jak jsou všichni v podstatě hloupí.
Typické písmo ála Coppola a výrazná hudba samozřejmě nechyběly. Srovnávat by se němělo, ale snímek Smrt panen, který byl její prvotinou, se mi třeba líbil mnohem víc. A marně teď hledám knížku, podle který byl film natočen.
Už asi vím, proč mi film nesedl, samotné prostředí, v němž se příběh odehrává, mi zkrátka nesedí a raději se budu dívat na barevné etikety malinových limonád a conversky mezi střevícema než na tisíc kabelek Louis Vuitton.




















NAVŠTÍVILA...
Letošní Prague Biennale si vybralo zajímavý industriální prostor v Nákladovém Nádraží Žižkov, které působilo jako z nějakého hororu. Nejdříve jsme vstup do galerie vůbec nemohli najít, a tak jsme museli projít celým nádražím, kde jsou především sklady a podivné maloobchůdky s cigaretami, a ignorovat vražedné pohledy ostatních. Díla českých i zahraničních umělců s prostorem maximálně spolupracovala a celkově výstava na mě působila velmi dobře.
Druhým zajímavým místem byl Colloredo-Mansfeldský palác blízko Karlova mostu. Opuštěný rokokový dům, který je tvořen z několika sálů, jež dříve obývala řada zajímavých osobností. Pod tou tíhou umělého mramoru a křišťálových lustrů jsem si připadala skoro jako Marie Antoinetta ve Versailles. Palác dlouhou dobu chátral a dnes se v něm pořádají výstavy.









































































































4 comments:

  1. prečítala som to jedným dychom a priala by som si každý mesiac, dva takéto články :)

    ReplyDelete
  2. homeland mám fakt ráda. Když se pak všichni ptají o čem to je, tak pak ty překvapený výtazy a :" A tebe to baví?"

    ReplyDelete