Monday, April 1, 2013

V rytmu japonských triček


Rozhodla jsem se, že začnu tím nejdůležitějším z celého Londýna - koncertem Foals v Royal Albert Hall. Když jsem se ráno probudila, ještě jsem si ani neuvědomovala, že někdy pozdě odpoledne uvidím  jednu z mých nejoblíbenějších kapel v poslední době. Přitom je v podstatě ani moc dlouho neznám. Minulý rok v létě, když jsme se ségrou jely na koncert Blur, jsem si jen tak stáhla album Antidotes a poslouchala ho na nekonečný cestě autobusem. Tenkrát jsem si říkala, že nejsou špatný, ale po koncertě jsem teda moc neprahla. Dnes už bych za něj (jako většina fanoušků) dala všechno. 
Ráno jsem se oblíkla do pruhované poloprůsvitné košile, vzala kabát s přáním, aby tam byla šatna a se sestrou se posilnila lívancema z Marks&Spenceru. Oběd jsme si pro změnu daly v snad největším Topshopu na světě a vyrazily k tomu obrovskému koncertnímu "koloseu". Kupodivu fronta před vstupními dveřmi byla docela malá, a tak strach, že nás předběhnou ty britský nadšený holky, co vyrazily rovnou ze školy s baťůžkama, už padl. 





Fanoušci však asi neměli ani páru o tom, co se děje za rohem od nich. Nešlo si nevšimnout kouřícího malého muže v "honácké" bundičce, který hleděl kamsi do dáli. Řekla jsem bez emocí jako bych to čekala: "Hele, Yannis." A sestra s výkřikem "ty vole" se otočila přímo k němu. Pak následovalo dlouhé rozhodování, jestli se vyfotit nebo ne, ale když jsem si pak uvědomila, že bychom toho litovaly, tak jsem jasně řekla, že ANO! Naštěstí se zrovna s ním fotil nějaký pár. Yannis se stále stejně usmíval a řekla bych, že vypadal stejně jako na fotkách, ani mě nic nepřekvapilo. A tak jsme zabrumlaly něco typu "Hi" a šly k němu. Nějaký maník vedle se nabídl, že nás vyfotí. Tak jsem se dotkla Yannisova ramene a snažila se usmívat aspoň trochu normálně (co z toho vzešlo, uvidíte později). Sestra řekla něco v tom smyslu, že dneska hrajou a že se těšíme. On že to bude "huge concert". Teď už jen nesmazat tu fotku a jít si vystát frontu. Do šatny jsme si dokonce mohli odložit i tašky, takže to byl asi můj první koncert bez kabelky. Akorát pán v šatně tu mou položil tak blbě, že na ni musel několikrát šlápnout. No raději jsem si to nepředstavovala a šla se ségrou před stage. 
Tam už se štosovaly řady fanoušků, tak jsme si vybraly přibližně třetí řadu. Úplně jsem zapomněla, že má hrát nějaká předkapela s nebritským názvem EFTERKLANG. Na stagei se tak vynořila parta různorodých lidí od brejlatého klávesáka po vysokého seveřena v béžovém sáčku a se sklenkou bílého v ruce. Připodobnila bych je k Beach House a Wolf Gang. Takový etno, alternative folk, občas trochu zvuky jako ze zoologické zahrady, ale vůbec nebyli špatný. Při nich jsem si mi mohla vychutnávat ten úžasný prostor a vynikající akustiku. 
Z čekání už mi málem upadly nohy, ale zlo jménem FOALS je  naštěstí zachránilo. Za zvuku Prelude se z mlhy začali vynořovat postupně všichni členové a to nejlepší samozřejmě na konec. Yannis v černém tričku s bílým vzorem se z ničeho nic objevil u mikrofónu a publikum se proměnilo v níčící vlnu, která nás zanesla až kamsi dál, ale stejně jsme viděly. Nikdy nechápu, proč ty lidi se začínaj mlít hned od začátku a nenechaj si síly na lepší pecky. Následující Balloons už to pěkně rozjížděla a ta pravá koncertní nálada mě celou pohltila. Zastavit nohy nešlo a u My Number už jsem byla v koncertním orgasmu. Bicí bylo jako vždy naprosto vynikající a Yannisův hlas dodával tomu obrovskému prostoru jedinečnou atmosféru. Jediné mínus byli agresivnější kluci, co po sobě začali strkat a sami vytvářet své ringy, kde se předbíhali v tom, kdo koho první vystrnadí. Ale to ke koncertům patří. Moje oči však raději pozorovaly Yannise, který se při tuším Electric Bloom odvážil skočit do publika. "I'm animal just like you" křičeli snad všichni....
Providence jedna z nejlepších a nejenergičtějších live vůbec. Pak se nás Yannis zeptal, jestli jsme ready a přišlo zlo jménem Inhaler, které na nás Yannis vybalil po malé přestávce Moon. Skákat se prostě muselo a nakonec při Two Steps Twice začalo tleskat celé publikum  a snad i z lóží se ozývalo: "Papadapapá". Výborný. Vzpomínám i na slabší Spanish Sahara, kdy se do hry zapojili i osvětlovači, a z pódia k nám tak mířily pruhy zelených světel, na kterých se jakoby rozlévala nějaká tekutina. Při tomhle songu někoho napadlo, že si sedneme, ale já s tím nesouhlasila, tak alespoň na chvíli jsem měla pěkný rozhled na celou kapelu. Až ten rozjezd po I'm the ghost in the back of your head to opět rozjel. 
To nebyla hříbátka, ale "wild horses", co je někdo právě pustil ze stájí. FOALS...miluju vás a tohle byl sakra jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy zažila. A to se vším všudy - fotka s frontmanem kapely a nakonec i plátěná taška (tak teď vás s ní budu všude trápit:)


Dánská kapela Efterklang na scéně.




Skřítkové tesaři konečně vylezli z mechu.





Pro lepší vtáhnutí do děje, doporučuji naše video:

Haha, a to THE BEST na konec (já jsem ta s brejlema na hlavě:):

8 comments:

  1. "Nešlo si nevšimnout kouřícího malého muže v "honácké" bundičce, který hleděl kamsi do dáli."

    :DDDDDDDDDD nejlepší věta z celýho článku! :D

    ReplyDelete
  2. Jak nějací Efterklang, TI Efterklang přece! Budou v máji v Akropoli, těším se jak malý dítě!
    Muselo to být hjůůůdž, už podle těch fotek. A gratuluju k fotce s hrdinou dne :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. faakt? já vůbec nevěděla, že jsou tak známý:)

      Delete
    2. Jakože jedna z nejslavnější současných dánských kapel, no :)

      Delete
  3. no super!!! na foals bych šla taky celá šťastná :) ten zpěvák je řek?
    a fotka super!

    ReplyDelete
    Replies
    1. je jen napůl řek, jen jeho táta je řek a máma z jihoafrické republiky

      Delete
  4. Bože, koncert Foals, to je sen! Celý článek jsem přečetla jedním dechem, rozlilo se ve mně takové příjemné teplo, úplně se vidím, jak bych tam řádila :D Neskutečně ti závidím i fotku s Yannisem, jak vidím nezklamal a jako vždy se na fotce neusmívá :D

    ReplyDelete