DVA CET

Věk, hodiny, kila, peníze...všechno to jsou čísla mající určitou hodnotu. Někde jste rádi, že cifra je vyšší, jinde byste raději pořádně ubrali. Zvláště ta první hodnota utíká jako voda a vy si postupně uvědomíte, kolik zážitků jste za těch několik let už prožili. Mrzí mě, že člověk má tendenci si pamatovat mnohdy jen ty špatné. Náhodou si na ně v někdy vzpomene a pláč nebo svraštění čela je rázem na světě. Do svých šestnácti let jsem si psala deník. Nedávno jsem měla krizi mé psychiky a snažila se v deníku najít, kde se stala chyba. To jsem pak snadnou hodila za hlavu a zasmála se u mých velmi foneticky napsaných písniček, jež zdobí desky deníku.
Ne úplně ráda se vracím do minulosti. Ne, že by byla nejhorší, ale zkrátka mám ráda změny a plánování si budoucnosti. Chybí mi žít přítomností. A to si chci dát jako takové "předsevzetí".  Když se ale ještě vrátím o pár let zpět, tak jsou tu "přelomové" události, na které bych nerada zapomněla...Momenty, kdy si člověk uvědomí, že to s tou láskou je vlastně nakonec jedno, ten test není tak důležitý, jak se může zdát nebo kdy si člověk může odškrtnout další kolonku svých přání.

MÉ MOMENTY (za posledních pár let):

+ v den posledního zvonění, kdy se narodila sestřička Luisa
+ když ještě bylo docela daleko před zkouškami na vysokou, já jela od táty tramvají domů, byla ráda, že mi odepsal přítel a pouštěla si do sluchátek Blackbird Blackbird
+ s kamarádkou v Itálii jsme se na chvíli pustily její maminky a vyrazily do historického centra, kde na ulici promítaly film s Beatles jako letní kino (ne že bych je zbožňovala, ale je to moment, který vás zkrátka překvapí)
+ ne často mi byla pochválena nějaká školní práce, ale když už, tak jsem aspoň měla větší radost - např. mé seminární práce na dějiny umění byly vždycky na vystavení
+ po těch nevydařených zkouškách už jsem byla vysílená, ale když už jsem se konečně někam dostala, tak pláč byl na místě
+ tenkrát na Frequency festivalu v Rakousku, když na pódiu hráli Friendly Fires - Hawaian Air a já se podívala na krásné nebe
+ když se v MeetFactory náhodou zjevila má platonická láska
+ v Café v Lese sedět dokud nás nevyhodí a popíjet tamější růžové víno
+ když mi nějaký Ital u ničeho nic přinesl na stáži v Itálii pizzu
+ letošní Berlín a návštěva luxusní restaurace, kde jsme dlouho posedávali a popíjeli
+ když jsem si konečně zvykla na čočky a nemusela ráno půl hodiny kopat do stolu, že mi nejdou nandat
+ Františkánská zahrada - jedno z mála míst, kde mi nějak nevadí posedávat sama a přemýšlet
+ miluju změny, a proto pro mě každá proměna pokojíčku byla a bude novým krokem do života
+ dorazit z nějaké akce domů a ovlivněná alkoholem zalehnout do postele, pustit si Roosevelta a dělat kraviny na internetu
+ + +

JAKÝ JE TEN VÁŠ "NEZAPOMENUTELNÝ"?

B

"Fakt už je podzim!," uvědomila jsem si na letošním výletě do Berlína. S novou bílou pletenou čepicí z H&M, půlroční sestřičkou a balíkem Haribo bonbónů jsme vyrazili do hlavního německého města. Hlavním cílem byla výstava britského umělce Anishe Kapoora v muzeu Martina Gropiuse. První, co nás trklo do očí byl monumentální prostor, v kterém se vyjímal červený terč, kolem něhož se na zemi válely rozpláclé kostky červené barvy, které padaly zeshora dolů. Rudě červená barva a materiál mi evokoval nanuk Mrož. Líbí se mi, jak Anish bere barvu jako hmotu, sochy nechává surové a celkově pracuje s prostorovou iluzí. U umění ještě zůstanu. Další zastávkou pro nás bylo Bauhaus muzeum, které mapovalo umělecké obory v tehdejší škole. Malinká výstava v budově od samotného Ludwiga van der Rohe krásně bodla do slunečného dne a já si tak mohla oprášit znalosti z dějin umění ze střední, po které se mi stále stýská. 

V Berlíně jsme byli vlastně potřetí, ale poprvé, co jsme tam nebyli na žádném koncertě (letos byly všude plakáty Crystal Fighters a Trentemoller), takže jsme se mohli konečně projít hlavní ulice. Můj názor je, vyhýbat se klasický pamatkám jako je vysílač nebo Brandernburská brána. Ze všeho nejlepší jsou spontánní rozhodnutí, zajít do určité uličky a tam objevit nějaký zajímavý obchůdek či kavárničku. Berlín je vynikajícím místem na dobré restaurace a kavárny obzvlášť. 

První restaurace, do které jsme zavítali byla bez pochyby thajská (DUDU). Pochutnala jsem si na vynikajících nudlích, které plavaly ve voňavém nálevu a salátu. Ještě lepší však byla vyhlášená dražší restaurace NEU, kde jsme seděli až do jedenácté a já ovíněná si objednala několikachodové menu s kachnou a červeným zelím. Tyto chvíle jsou pro mě ty nejlepší z celého cestování. Zapomenu na starosti, povídám si s rodinou a uvědomuju si, že svět je krásný. Když však si nejsem schopna vybrat nic na sebe, svět už se malinko začerní. Ne, to zase přehánim. Zkrátka jsem neobjevila nic, co by mě na první pohled trklo do očí. Zachránil to jen Urban Outfitters, kde jsem si k Vánocům pořídila knížku od Alexy (It) a přívěšek s propletenými kruhy. 

Co mě dostalo, byl obchod VOOSTORE, kde najdete vybrané značkové ekcentrické oblečení a doplňky (slunečních brýlí tam byly tři zadky) a také &OTHERSTORIES, jež byl na podobné vlně. A vůbec v Berlíně je spousta zajímavých shopů s dřevěnými stoly, hezkými prodavači a alternativní muzikou. Zklamal mě Kreuzberg, kde jediné plus byl asi ten VooStore. Ale jestli je to ta "čtvrť mladých hipster lidí", tak teda nevim, já je postrádala. V Berlíně je znát, že lidé si mohou dovolit kvalitnější šatstvo. Ženy nosí drdoly, dlouhé kabáty a k nim značkové tenisky. Muži si potrpí na kvalitní oblek a boty. Co byla asi úplně největší bomba, byl výběr alternativních časopisů. Sehnat Cereal, Dazed and Confused a spousta neznámých s výbornou grafikou, nebyl vůbec problém. 

"We can't see what's real, we don't know the time, we only want to feel the light.." (Still Corners - Berlin Lovers lyrics).

Bauhaus muzeum

VooStore

Anish Kapoor

DuDu restaurant

Anish Kapoor

Utíkám do Urban Outfitters

Amo. Amas. Amat.

Hudba se na nás nabaluje stejně jako módní výstřelky. Pracuje se na ní. Vzniká. Kupuje se. Vzájemně se předává a informuje o ní. Někdo si támhletu kapelu už dávno vymazal z počítače, jiný ji teprve až teď objevil, i přesto, že už uběhla dlouhá doba, co album vyšlo. Chci se dostat k otázce předávání si hudebních tipů a přesně k té situaci, kdy dotyčný řekne: "Zkus je. Myslím, že by se ti mohli líbit." 

Úplně největší radost mám, kdy novou muziku objevím sama. Trochu hipsterský přístup, však velmi osvědčený. Odkliknu na další song, jež obal alba mě zaujme. Zvýším hlasitost a v duchu mě napadne: "To je sakra dobrý!" Na last.fm zjistím, že mají velkou kompatibilitu s mými oblíbenými kapelami a vždycky se najde někdo z last.fm "přátel", kdo už je má nascrobblované. Právě last.fm je poslední dobou pro mě tím největší inspiračním zdrojem. Stalkeruju ostatní a přidávám si ty, u kterých vim, že někdy v budoucnu jim něco z té knihovničky ukradnu. Když už jsem u toho internetu, tak navážu webem 8tracks. Takové "do it yourself" rádio, kde si sami vytváříte playlisty a hledáte jiné pomocí stylů a nálad. Jako správný estét se vyžívám v názvu playlistu a jeho obrázku. 

Další zdroj je tentokrát živý. Lidé. Konkrétněji přátelé, přítelové. Kde jsem došla k zajímavé teorii, že pokud s někým chodíte a ten poslouchá velice podobný styl, tak se vám začnou více líbit interpreti, které byste třeba ani nikdy neposlouchali. Chcete přece vyzkoušet, co poslouchá váš milovaný? Vyzkoušíte. Zamilujete se. Prošla jsem různými hudebními obdobími a většinu kapel mám s někým spojené (říkám si špatně, dobře? nevím.). A jako člověk, jehož emoce jsou na vrcholu křivky, jsem schopna se rozbrečet u nějakého songu, který jsem poslouchala třeba v době, kdy mi zrovna nebylo nejlíp (chápete). Vždycky budu mít ráda lidi, co mají přehled. Od každého něco. Jen tak z ničeho nic pošlou song a seznámí vás s kapelou (kéž by živě) dřív než zase propásnete jejich koncert.

Přikládám první playlist. Taková změť songů, co mi nešly stáhnout. Mezi nimi noví Cults, který za chvíli vydají album. Heavenly Beats, Deaths, Luke Mayen, Disclosure a vynikající remix od Flume, Blaenavon (začínající band z Hampshireu), óda Grizzly Bear... 
    

There's no better life than in stroboscopic light!

Jestli jsem se na něco v poslední době extra těšila, tak to byl právě koncert polské synthopopové kapely KAMP!, o které jsem vám už psala ZDE. Aneb poslední hudební událost, která ukončila mé napůl výborné a napůl příšerné prázdniny. Pak už bude následovat jen Gold Panda na mé narozeniny. 

Kdybych tenkrát nejela na Grape, tak o nich asi dodnes nevím. Naštěstí kvůli bouři nehráli (nevěděla jsem o nich) a já si zapamatovala jen jejich zvučné jméno. No ale první, kdo mě na události trkli do očí, byli Deaths. Ty jsem z Grejpu znala moc dobře a tak po skončení tajně doufala, že je tento rok ještě uvidím. Stalo se. 

Meet Factory bylo pro tuto partu jako dělané. Přišlo něco kolem stovky lidí a celý koncert se odehrál v menším sále (celou dobu jsme nervózně čekali před hlavním vstupem, když se pak odvedle ozval nějaký syntetizátor, věděli jsme, že už dávno zvučí někde jinde). Tak jsme v rychle popošli do první řady, kde se pomalinku kroutily Igorovi fanoušice (a já samozřejmě mezi nimi:) Nemohla jsem spustit oči z jeho dlouhých tenkých nohou, jež přešlapovaly do rytmu a přeskakovaly kabely.
Deaths zatím nemají žádné album. Jen pár nahrávek, u kterých marně hledám, s kým je srovnat. Nebudu srovnávat. Nová Crystal Nights, z které je cítit vůně půlnočních drinků a lehkých drog, je ukázkou toho, že syntetické zvuky jsou opět IN a specielně Deaths si na nich zakládají. Z hlasu zpěváka cítím napětí i vzrušení, i když jeho live vystoupení ještě mají co dohánět.

KAMP! jsou extrovertnějším příkladem. Partička složená ze čtyř klučinů v čele s typickým Polákem s malým nosem. Je v něm něco mezi Tomem Burkem a Maxem McElligottem z Wolf Gang (myslím vzhledem). Skromní mladíci, kteří si na nic nehrají, i když by se v pohodě mohli oblíkat od barevných osmdesátkových outfitů. Stačí jim však mikinky, klávesy, mlha a především stroboskop. Člověk s epilepsií by si tento koncert asi moc neužil, protože světla se sekala o sto šest a protahování písní někdy až do psychedelie zrychlovalo váš srdeční tep. U Distance Of The Modern Hearts se Igor Bruso prodral do prvních řad a tancoval si sólo a Péťa Marků z Midi Lidi (pár metrů od něho) si opět užíval ty své domácí zaklínací tance. KAMP! mi z hlavy dlouho nevyšumí, což dokazuje, že byli vážně dobří.

PHOTOS BY MY SISTER: annapleslova.com