There's no better life than in stroboscopic light!

Jestli jsem se na něco v poslední době extra těšila, tak to byl právě koncert polské synthopopové kapely KAMP!, o které jsem vám už psala ZDE. Aneb poslední hudební událost, která ukončila mé napůl výborné a napůl příšerné prázdniny. Pak už bude následovat jen Gold Panda na mé narozeniny. 

Kdybych tenkrát nejela na Grape, tak o nich asi dodnes nevím. Naštěstí kvůli bouři nehráli (nevěděla jsem o nich) a já si zapamatovala jen jejich zvučné jméno. No ale první, kdo mě na události trkli do očí, byli Deaths. Ty jsem z Grejpu znala moc dobře a tak po skončení tajně doufala, že je tento rok ještě uvidím. Stalo se. 

Meet Factory bylo pro tuto partu jako dělané. Přišlo něco kolem stovky lidí a celý koncert se odehrál v menším sále (celou dobu jsme nervózně čekali před hlavním vstupem, když se pak odvedle ozval nějaký syntetizátor, věděli jsme, že už dávno zvučí někde jinde). Tak jsme v rychle popošli do první řady, kde se pomalinku kroutily Igorovi fanoušice (a já samozřejmě mezi nimi:) Nemohla jsem spustit oči z jeho dlouhých tenkých nohou, jež přešlapovaly do rytmu a přeskakovaly kabely.
Deaths zatím nemají žádné album. Jen pár nahrávek, u kterých marně hledám, s kým je srovnat. Nebudu srovnávat. Nová Crystal Nights, z které je cítit vůně půlnočních drinků a lehkých drog, je ukázkou toho, že syntetické zvuky jsou opět IN a specielně Deaths si na nich zakládají. Z hlasu zpěváka cítím napětí i vzrušení, i když jeho live vystoupení ještě mají co dohánět.

KAMP! jsou extrovertnějším příkladem. Partička složená ze čtyř klučinů v čele s typickým Polákem s malým nosem. Je v něm něco mezi Tomem Burkem a Maxem McElligottem z Wolf Gang (myslím vzhledem). Skromní mladíci, kteří si na nic nehrají, i když by se v pohodě mohli oblíkat od barevných osmdesátkových outfitů. Stačí jim však mikinky, klávesy, mlha a především stroboskop. Člověk s epilepsií by si tento koncert asi moc neužil, protože světla se sekala o sto šest a protahování písní někdy až do psychedelie zrychlovalo váš srdeční tep. U Distance Of The Modern Hearts se Igor Bruso prodral do prvních řad a tancoval si sólo a Péťa Marků z Midi Lidi (pár metrů od něho) si opět užíval ty své domácí zaklínací tance. KAMP! mi z hlavy dlouho nevyšumí, což dokazuje, že byli vážně dobří.

PHOTOS BY MY SISTER: annapleslova.com

iPhoneography

Jste z Brna nebo okolí a bádáte po nějaké zajímavé výstavě? Zvu vás na výstavu fotografií Tomáše Tesaře, Fenomén iPhoneography, jež je součástí maturitní zkoušky mé kamarádky. 

Jedná se o fotografie pořízené iPhonem (jak už název napovídá), na které se od roku 2011 zaměřuje web www.iphonefoto.cz. Oficiální zahajovací párty se koná tento čtvrtek a výstava bude trvat až do 21. září. Více najdete na fb události ZDE. 

O samotném projektu jsem do té doby než jsem byla pozvána, vůbec nevěděla, ale tak trochu jsem tušila, že s nárůstem chytrých telefonů muselo přijít i samostatné odvětví "foceno mobilem". Já však zatím zůstanu u starého dobrého Instagramu a s fotkami se podělím jen s přáteli (pokud mi sem tam neuletí nějaký ten hashtag).

DM

Letos jsem Depešáky viděla živě vůbec poprvé. Řekla jsem si, že jako správná fanoušice dobré muziky, která vyrůstala právě na deskách Depešáků a Lucie, jež táta pouštěl v autě, tu kapelu jednou vidět musím. Stalo se tak v Edenu, kde jim předskakovala mladá kapela CHVRCHES v čele s mladičkou milovnicí očních linek. Holčičkovský elektropop mě nějak zvláště nezaujal. Při problémech se zvukem jsem přemýšlela nad něčím úplně jiným, takže než jsem se nadála, tak se na pódiu objevil ten charismatický vestičkách s oduševnělou tváří. 

Honba za třemi trojúhelníky započala novou písní Welcome To My World, po které následovala moje oblíbená Angel. Pupkáči z horní dolní s non stop zapnutým fotoaparátem se však probrali až u Walking In My Shoes a stadion tak už pomalu nabíral tu pravou atmosféru. Celý koncert doprovázely světelné projekce a klipy a videa (jako pejsci u Precious). Já stále čekala na moment, kdy bude ve vzduchu cítit to napětí a vzpomínky, jež mají starší fanoušci s touto kapelou spojené. Ta chvíle přišla až když se zpěvu ujal Martin Gore, který slavil ten den narozeniny. Nebo spíše on byl dojatý, protože publikum si pro něj připravilo papíry s Happy Birthday. A slzička byla na krajíčku. 

Nejvíce mě asi bavili songy, které vás nutí tančit, takže A Question Of Time či diskohrátky Just Can't Get Enough. Chyběla mi Wrong, píseň, která má neskutečnou štávu a vzdor. A vůbec celkově vybrali spíše méně výrazné songy. 

Nejsem největší fanoušek Depeche Mode, ale obdivuju je - jejich originální přístup k elektronické hudbě a také to, jak za ta dlouhá léta stále neztratili jiskru a šťávu, ikdyž někdy mají tendenci spadat do unylejších věcí. Obdivuju i módní styl, Martin Gore, který byl oblečen jako Čaroděj ze země Oz se štrasovými náramky, Dave Gahan za celý večer vystřídal asi tři vestičky. Byl to velký zážitek, ale věřím, že v roce 1988 musel být ještě větší. 

Bezvětří

Psát reportáž z koncertu s více jak týdenním zpožděním si myslím, že mi dá hodně zabrat, ale přesto se pokusím vrátit se v čase a opět nasát tu jedinečnou koncertní atmosféru.
Když se ohlásilo, že XX přijedou do Prahy, právě jsem byla v počítačové učebně ve škole a hlasitému: "Cože?" jsem se prostě nemohla vyhnout. Následovalo rychlé koupení lístků v nejbližším Luxoru, kde mladý prodavač s khaki trikem, který mi lístky prodával, vůbec nevěděl, o jakou kapelu se jedná a jen kroutil hlavou. Pak už jen období sta testů a zkoušení doprovázené stresem z maturity. Jako obvykle vše hrozně rychle uběhlo a přišel 16. květen, kdy to z Twitteru vypadalo, že se celá Praha sejde právě v Lucerně.
Elektronické duo Mount Kimbie z Velké Británie se z nenadání bez většího potlesku objevilo na pódiu a ujmulo se svých nástrojů. Z počátku jsem vůbec netušila, jaké písně hrají, a tak jsem se jen tak pohupovala v rytmu a koukala se, jestli v davu někoho náhodou nepoznám. Kluci se v barevném světle pohupovali sem a tam, a když přišlo na song, který poznali i lajci, tak se dočkali většího potlesku i ovací. Těšila jsem se na elektronický déšť Would Know a Before I Move Off a kupodivu mě překvapil i novější song Made To Stray, který naživo zněl mnohem lépe než z domácího poslechu a když došlo i na hlas, v mých nohách se rozproudila krev.
Poté se z bílého oparu vynořili ti "černí piráti" v čele s kapitánem Oliverem Simem, který se svým "We bide our time" z písně Try přivítal posádku a Romy stojící opodál jen čekala, kdy ji dá pokyn k zahájení romantické plavby. Napětí mezi nimi se dalo krájet a občas je přerušil Jamie XX, který se svými elektronickými bubínky atmosféru oživil o hawajské rytmy. Koncert krásně plynul a ve chvílích, kdy mě lehce zasáhla nuda, jsem alespoň mohla pozorovat bíle osvětlené secesní křivky celého sálu.
Čekala jsem, kdy se dostaví ten pocit, v němž se jen začnu unášet rytmem hudby a modlit se, ať to nikdy neskončí, ale bohužel jsem se nedočkala. Párkrát to vypadalo, že se chystá větší bouře, za chvíli se však opět vyjasnilo a loď se do cíle dostala bez větších trhlin s písní Angels.

Sněhurka a tisíc trpaslíků

Když se na stránkách českého Electronic Beats festivalu zveřejnilo jméno LANA DEL REY a lístky ještě za tak malou sumu, bylo v podstatě nemožné stihnout je koupit. Vyhráli ti, kteří buď zatáhli školu nebo byli zrovna v ten zázračný moment na svém pc. Já měla výjimečně štěstí a za něj vděčím hlavně sestře.:) 

Když jsem si na Twitteru ten den přečetla, že před Archou je fronta až na ulici, začala jsem se fakt bát, že se fanoušci utlučou k smrti nebo (což je horší) budou plné šatny a já si nebudu mít kam dát koženou bundičku. Jak se ale ukázalo, místa bylo dost a po otevření dveří do sálu se všichni automaticky nahnali do předních řad. Já s kamarádkou jsme si šly ještě vklidu koupit pivo a podívat se na EB merchandising. Cédečka s alernativní muzikou, lepenky, obaly na iPhone, nálepky...to všechno jste si mohli odnýst domů a hlavně zadarmo! 

DJ, který předcházel třem interpretům nebyl nic moc, takže když nastoupila švédská kráska KARIN PARK připomínající Trinity z Matrixu, tak publikum konečně ožilo. Futuristický oblek jako z šatníku Kláry Vytiskové a otočky mezi mikrofónem a elektronickým piánem zdůrazňovaly její elektropopový styl. Popravdě moc mě Karin nechytla a raději bych na jejím místě viděla třeba Bjork nebo Fever Ray, které jsou ji velmi podobné. Bylo též znát, že většina lidí přišla jen na Lanu a ostatní jména jim asi nic neříkala a už se těšili, až jim Lana snese modré z nebe. 

Na pódium nastoupila s obrovským aplausem a v tmavě modrých minišatech se začala nahýbat k fanouškům v přední řadě. První písně jako Cola nebo Body Electric jsem moc nepoznávala, ale až Blue Jeans mě donutilo zpívat alespoň začátek po Jamese Deana. Poté vášnivá Carmen nebo Ride byly velmi dojemné a fanoušci se už konečně příjemně odvázali. No tak dobře, Lana mé srdce též zasáhla, ale to spíše z důvodu, že zrovna na píseň Summertime Sadness mám hezké vzpomínky. Slzu uronit mě však nedonutila, ale určitě se najdou tací, kteří ještě dnes pláčou nad  jejím podpisem. 

Elizabeth Grant rozhodně zpívala lépe než jsem čekala a překvapila mě častou konverzací s publikem, avšak podruhé už mě asi neuvidí. 

Za to ten mladík v prostých džínách a modrém triku to pořádně rozjel! Rooseveltovi stačil Mac, tamburína, jeden kytarista a měl vyhráno. Rozjel tak mix tanečních tónů a konečně se z festivalu stal elektronický. A jak to shrnout? Minulý ročník byl podle mého názoru prostě lepší a to jak atmosférou, tak interprety. Uvidíme, co pro nás tento úspěšný festival nachystá příště.

Přidávám krátké video, alespoň pro zachycení atmosféry:

V rytmu japonských triček

Rozhodla jsem se, že začnu tím nejdůležitějším z celého Londýna - koncertem Foals v Royal Albert Hall. Když jsem se ráno probudila, ještě jsem si ani neuvědomovala, že někdy pozdě odpoledne uvidím  jednu z mých nejoblíbenějších kapel v poslední době. Přitom je v podstatě ani moc dlouho neznám. Minulý rok v létě, když jsme se ségrou jely na koncert Blur, jsem si jen tak stáhla album Antidotes a poslouchala ho na nekonečný cestě autobusem. Tenkrát jsem si říkala, že nejsou špatný, ale po koncertě jsem teda moc neprahla. Dnes už bych za něj (jako většina fanoušků) dala všechno. 

Ráno jsem se oblíkla do pruhované poloprůsvitné košile, vzala kabát s přáním, aby tam byla šatna a se sestrou se posilnila lívancema z Marks&Spenceru. Oběd jsme si pro změnu daly v snad největším Topshopu na světě a vyrazily k tomu obrovskému koncertnímu "koloseu". Kupodivu fronta před vstupními dveřmi byla docela malá, a tak strach, že nás předběhnou ty britský nadšený holky, co vyrazily rovnou ze školy s baťůžkama, už padl. 

Fanoušci však asi neměli ani páru o tom, co se děje za rohem od nich. Nešlo si nevšimnout kouřícího malého muže v "honácké" bundičce, který hleděl kamsi do dáli. Řekla jsem bez emocí jako bych to čekala: "Hele, Yannis." A sestra s výkřikem "ty vole" se otočila přímo k němu. Pak následovalo dlouhé rozhodování, jestli se vyfotit nebo ne, ale když jsem si pak uvědomila, že bychom toho litovaly, tak jsem jasně řekla, že ANO! Naštěstí se zrovna s ním fotil nějaký pár. Yannis se stále stejně usmíval a řekla bych, že vypadal stejně jako na fotkách, ani mě nic nepřekvapilo. A tak jsme zabrumlaly něco typu "Hi" a šly k němu. Nějaký maník vedle se nabídl, že nás vyfotí. Tak jsem se dotkla Yannisova ramene a snažila se usmívat aspoň trochu normálně (co z toho vzešlo, uvidíte později). Sestra řekla něco v tom smyslu, že dneska hrajou a že se těšíme. On že to bude "huge concert". Teď už jen nesmazat tu fotku a jít si vystát frontu. Do šatny jsme si dokonce mohli odložit i tašky, takže to byl asi můj první koncert bez kabelky. Akorát pán v šatně tu mou položil tak blbě, že na ni musel několikrát šlápnout. No raději jsem si to nepředstavovala a šla se ségrou před stage. 

Tam už se štosovaly řady fanoušků, tak jsme si vybraly přibližně třetí řadu. Úplně jsem zapomněla, že má hrát nějaká předkapela s nebritským názvem EFTERKLANG. Na stagei se tak vynořila parta různorodých lidí od brejlatého klávesáka po vysokého seveřena v béžovém sáčku a se sklenkou bílého v ruce. Připodobnila bych je k Beach House a Wolf Gang. Takový etno, alternative folk, občas trochu zvuky jako ze zoologické zahrady, ale vůbec nebyli špatný. Při nich jsem si mi mohla vychutnávat ten úžasný prostor a vynikající akustiku. 

Z čekání už mi málem upadly nohy, ale zlo jménem FOALS je  naštěstí zachránilo. Za zvuku Prelude se z mlhy začali vynořovat postupně všichni členové a to nejlepší samozřejmě na konec. Yannis v černém tričku s bílým vzorem se z ničeho nic objevil u mikrofónu a publikum se proměnilo v níčící vlnu, která nás zanesla až kamsi dál, ale stejně jsme viděly. Nikdy nechápu, proč ty lidi se začínaj mlít hned od začátku a nenechaj si síly na lepší pecky. Následující Balloons už to pěkně rozjížděla a ta pravá koncertní nálada mě celou pohltila. Zastavit nohy nešlo a u My Number už jsem byla v koncertním orgasmu. Bicí bylo jako vždy naprosto vynikající a Yannisův hlas dodával tomu obrovskému prostoru jedinečnou atmosféru. Jediné mínus byli agresivnější kluci, co po sobě začali strkat a sami vytvářet své ringy, kde se předbíhali v tom, kdo koho první vystrnadí. Ale to ke koncertům patří. Moje oči však raději pozorovaly Yannise, který se při tuším Electric Bloom odvážil skočit do publika. "I'm animal just like you" křičeli snad všichni....
Providence jedna z nejlepších a nejenergičtějších live vůbec. Pak se nás Yannis zeptal, jestli jsme ready a přišlo zlo jménem Inhaler, které na nás Yannis vybalil po malé přestávce Moon. Skákat se prostě muselo a nakonec při Two Steps Twice začalo tleskat celé publikum  a snad i z lóží se ozývalo: "Papadapapá". Výborný. Vzpomínám i na slabší Spanish Sahara, kdy se do hry zapojili i osvětlovači, a z pódia k nám tak mířily pruhy zelených světel, na kterých se jakoby rozlévala nějaká tekutina. Při tomhle songu někoho napadlo, že si sedneme, ale já s tím nesouhlasila, tak alespoň na chvíli jsem měla pěkný rozhled na celou kapelu. Až ten rozjezd po I'm the ghost in the back of your head to opět rozjel. 

To nebyla hříbátka, ale "wild horses", co je někdo právě pustil ze stájí. FOALS...miluju vás a tohle byl sakra jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy zažila. A to se vším všudy - fotka s frontmanem kapely a nakonec i plátěná taška (tak teď vás s ní budu všude trápit:)

Dánská kapela Efterklang na scéně.

Skřítkové tesaři konečně vylezli z mechu.

Pro lepší vtáhnutí do děje, doporučuji naše video:

Haha, a to THE BEST na konec (já jsem ta s brejlema na hlavě:):

Na hory? Ani náhodou, jde se omrknout klubová scéna!

Pokud dneska nevíte, co s časem a příští týden vás čekaj prázdniny, tak vás dávám typ, jak zabít dnešní večer, teda hlavně pro Pražáky:) Jedná se o žižkovskej klub Kuře v hodinkách a zahraje tam na Slovensku docela známá kapela s debilním názvem, co zní jako řízek, Walter Schnitzelsson, takový jednodušší rock řízlej rock n' rollem, o kterej se postarají tři docela hezký kluci. 

Pak taky přijdou na řadu kluci, co znám osobně: Old Folks House. Klasickej garage rock se špinavým zvukem a kytar od krve, inspirovaný Dead Weather nebo White Stripes. Přijďte, zaplaťte 50 a podpořte mladou scénu! Budu tam. Více ZDE.

PS: během příštího týdne toho na mě čeká víc, takže čekejte další návrhy:)

EVERYBODY WANTS TO SEE YOUR MOTHER NAKED!

Floex v klubovně

Blížily a ještě se blíží Vánoce, práce do školy už nebyla žádná, a tak jsem se rozhodla, že si koupím lístek na Floexe, abych si udělala takovou malou radost a nechodila jen na zahraniční koncerty, protože stále více si začínám uvědomovat, že i česká a slovenská hudební scéna je na vysoké úrovni a už konečně existuje pár interpretů, kteří by v pohodě mohli hrát i na světových festivalech. Jeden z nich je  právě FLOEX. Parta, které jsem si poprvé všimla na cenách Czech Grand Design, kde hrála pár písní. Jeho hudba mě zaujala asi také proto, že mi trochu připomínala mé oblíbené Bonobo a jeho propojení trhavých kreslených projekcí mě tehdy docela učarovalo. Pak jsem ho ještě viděla na United Islands, kde místo projekcí byli spíše posluchači za oponou, a proto to nemělo takové kouzlo. Floex je spíš záležitost klubová. 

Klubovna 2.patro jim sedla skvěle. Ještě předtím tam míchal elektronické koktejly alchymista říkající si Sonority, kterej byl lehce řízlej ambientem, bassem a housem a spolu s ním violoncellistka Lucy Filler Murphy z Velké Británie. Příjemný začátek, ale zase žádná bomba to nebyla. Myslím si, že bez lahve Plzně a mobilu bych se unudila k smrti. 

Ve skladbách Floexe se nevyznám a beru ho spíše jako jeden velký eletronickovizuální projekt. Jak se co jmenuje, je mi v podstatě jedno a hodnotím spíše chytlavost zvuků, které vás dostanou do "tanečnozasněného" deliria. To Floex umí, i když skladby se zpěvačkou Sárou Vondáškovou v bílých šatech si myslím, že jsou slabší a když jednou zpívala italsky, tak jsem jí nerozuměla ani slovo a to se už učím přeci jenom docela dlouho italsky:) Sympatický Tomáš Dvořák spolu s hráčem na klarinet a bubeníkem dokážou rozbalit příjemné elektricky ambientální trio se špetkou jazzu. Jejich skladby se dobře poslouchají (i když elektronice třeba zrovna neholdujete) a   jejich rytmus často graduje a zase se vrací. Jen tak dál! Jediné fotografie, které se mi jakžtakž povedly:

Lanovkou na Black Keys

Všechno uteklo tak rychle, a to, že jsem v Londýně už po třetí jsem si uvědomila až vlastě skoro na konci naší čtyřdenní návštěvy. Říká se, že by se člověk moc těšit neměl, ale promiňte, v tomto případě to prostě nešlo...za prvé jsem se těšila na sestru, která zde studuje na Middlesex University a za druhý na velký koncert Black Keys a ještě Maccabees, kteří hráli spolu. 

Londýn byl pohlcen vánoční atmosférou snad stokrát víc než Praha. Na každém rohu jsme potkávali opilé Santy, v restauracích se děti radovaly nad klasickými "roztrhávacími" balíčky (crackers) připomínající velký bonbón a na Oxford street byla potřeba ostrých loktů. Den před odjezdem jsem si poctivě do iPhonu napsala, co musím v Londýně sehnat a velká část se mi smazala. Největší radost mi asi udělaly šaty na maturitní ples z obchodu Ted Baker (červené retro ála doba Elvis) a vzpomínka na obchod jen s Paddingtonem na Paddington station - pohled s Paddy na pláži, nebo-li Paddy pohodář (fotky čekejte později). 

Avšak ráda bych se dostala k hlavní tečce, což je asi čtvrteční koncert. O2 aréna v Londýně ani nevypadá moc jako aréna, ale spíš jako nákupní centrum - spousta restaurací, muzeum britské hudby, bary...Cestu tam jsem ale musela překonat v lanovce, která jela přes řeku. Už nikdy nejedu. Jinak jediné mínus bylo, že v aréně neměli šatnu a pivo bylo drahé. Čekaly jsme asi hodinku než nastoupili Maccabees, ale to vůbec nevadilo, protože pozorovat "hezké" Brity vás nikdy neomrzí a já jako typický snílek jsem si opět představovala možné scénáře. 

Orlando Weeks tentokrát neměl čepičku dozadu, jen ulízané vlasy a nějakou mikinu. Začalo se intrem Given to the wild a pak nádherně přešlo v Child. Maccabees jsou obecně pomalejší kapela, takže to tolik nejelo, ale samozřejmě hity jako Pelican nebo Feel to follow publikum více probudilo. Byli přesně takoví, jaký jsem si je představovala a vůbec nezklamali. Black Keys to tradičně rozjeli hned od začátku, takže Howlin` for you dámy a pánové. Výborný, malý Auerbach a velký Carney usedli do svých lavic a každý se věnoval svému nástroji. Zvuk moc dobrej, výrazný bicí jako vždy vynikající. Asi nezapomenu na Gold on the ceiling, Your touch nebo samozřejmě Lonely Boy, kde to jelo jako prase. Britové to prostě umí - nikam se zbytečně necpou, je vidět, že je hudba baví a cítíte se mezi nimi dobře (teda aspoň já:). Druhý den na nás ještě čekal Mark Ronson a jeho dj session, ale mi na něho bohužel ne, protože za prvé nedal vědět, kdy bude hrát a opustit hezký vánoční Londýn a jet někam dál opět metrem by nás už asi zabilo. Příště Marku!

 Aréna před koncertem.

 Maccabees.

Také měli povedené projekce, zrychlené město například. 

Mojí další vášní je jídlo, takže se zaměřím i na to. V Londýně není vůbec problém sehnat dobrou restauraci. My jsme náhodou narazili na jednu Jamieho Olivera v oc Westfield, což je jedno z největších v Londýně vůbec a ztratit se tam fakt není problém. Restaurace je takovou továrnou na dobré jídlo, ideální na obědy. Vše má čisté, hezky upravené a hlavně domácí. Velmi doporučuji! Navštívili jsem samozřejmě i thajskou, protože milujeme thajskou kuchyni a pak také italskou a španělskou, kde jsem poprvé ochutnala tapas. Nejvíce se mi líbí, že v londýnských restauracích je docela rušno, obsluha je většinou sympatická a dobře se v nich sedí. 

 Tak tohle přesně miluju!

 Jamieho restaurace...

Jednou z našich největších výletů bylo Victoria Albert Museum, které se specializuje především na užité umění. Výstava módy byla velmi inspirativní a celá atmosféra dokonalá. Mezi ohromnými kamennými sloupy a oltáři si připadáte jako v divadle a v muzeu si snad každý najde něco svého. Doporučuji navštívit shop s blbostma, je toho tam habaděj. Saatchi gallery byla taky velmi zajímavá, akorát momentální výstava, která se věnovala ruskému umění byla slabší. Stačilo vidět je polonapuštěnou místnost ropou od Richarda Wilsona, která voněla hned u vstupu. Hrozně dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila, kam ta ropa sahá, úplné zrcadlo. 

Nevynechali jsem ani nákupy v klasickém Harrods. Vánoční atmosféra tam byla cítit snad všude a  nevyfotit se s medvídkem by byl hřích! Nejvíc mě však okouzlila část Londýna Spitalfields, myslim, že to je East End. Taková malá čtvrť, kde převládají vintage obchody se vším možným, bazary s hadrama a pop up story (mi jsme zrovna chytli Pretty Green:). Zdejší trh taky stojí za to, jídlo snad ze všech koutů země, které si můžete dát přímo tam na trhu a ještě pozorovat místní obyvatele, kteří patří do subkultur hipsterů a indie lidí je prostě úžasný!  Jej, zapomněla jsem ještě na to hlavní, legendární obchod s CD a deskama, kde také hraje spoustu kapela - Rough Trade. Prodavači, které nezajímá nic jinýho než hudba (music geek se jim říká), obrovský výběr hudby a nástěnka s hledám a prodám...už chyběl jen někdo na pódiu. A kolik mých oblíbených kapel tam někdy hrálo! Raději jsem nad tím nepřemýšlela a koupila si nové cd Wild Nothing. Hitparádě dominovala Grimes, Alt-J a Django Django. 

Na Londýně jsem nenašla jedinou chybu a stále víc jsem si začala uvědomovat, že tohle je asi to město, kam opravdu patřím a v budoucnu udělám hodně pro to, abych tam zůstala natrvalo a žila někde blízko centra s umělcem a každej večer bychom se šli projít, jezdili v nákupních košících a chodili na indie party. Opět mě nakopl a dal nový pohled na svět.

Middlesex university je prostě jedna fanová univerzita, kde nemaj příšernou školní jídelnu jako u nás, ale velký výběr malých fastfoodů se vším všudy, pak ještě příjemnou obrovskou halu, kde se studenti scházejí. Kéž by to tak bylo i u nás!

Obchod věnovaný módě ve Victoria Albert Muzeu.

Až tam jsem si uvědomila, že právě zde dělala rozhovor i Florence Welsch.

 Výstava harujuku girls v japonském a čínském oddělení.

Sestra s maskou:D V obchodě měli zboží k výstavě hollywoodských kostýmů, takže například brýle ála Harry Potter či maska Daniela Craiga nechyběla.

 Ale tohle byla bomba! V tomto shopu (www.conranshop.co.uk) měli všechno, barevné, skvělá muzika a přehledné.

Saatchi gallery a Richard Wilson.

 Největší nákupní centrum in London...

 Ta atmosféra v obchodech, sakra to je něco - hezký prodavači (hlavně u Paula Smithe), příjemná hudba a všechno, co sháníte snad stokrát.

 Harrods.

 Á jak tak marně hledala Beach Fossils! PS: cédéčka si nekupuju, ano jsem bídák, ale pokud k té kapele mám opravdu velký vztah a obal stojí za to, tak jdu do toho!

 Outlet Pretty Green ve Spitalfields a prodavač, co je in love with Liam Gallagher.

Pokud vám zrovna nevoní plíseň, staré knihy a oprané svetry, sem nechoďte!

Streetstyle byl jako vždy velmi odvážní a inspirativní.

Absurdní obaly na iPhone...a já si nakonec koupila s kočičkou v Urban Outfitters.

SEE YOU SOON!