Utíká mi

Už jsem vyčerpaná z otázek: "Kdy už konečně bude teplo?" a nadávek: "Proč do prdele je zase zima!" a kabát už nechci ani vidět. Mám chuť všechno teplé oblečení vyhodit do Vltavy a koupit si letenku do Kalifornie, avšak zapomněla jsem, že vlastně nemůžu, protože mě čeká maturita! Řeknu vám to takhle profesoři: děláte z toho moc velkou vědu a já se jí nenechám opít, takže nečekejte, že budu dvacetčtyři hodin v kuse sedět nad otevřenou učebnicí nebo spíše notebookem plným stránek z word dokumentu.  

Za týden mě čeká Lana del Rey, takže nesmím zapomenout si ještě projet pár písní a podívat se na jiný kapely, který tam budou hrát, jelikož  je vůbec neznám. Zatím se ale věnuji první světové válce a konkrétně bitvě u Verdunu. Ta bitva snad ve středu skončí a já si konečně budu moc vzít křiváka a černý Vansky. Můj šatník i tak opět křičí po nových věcech. Já jsem ale zjistila, že jsem náročenější než dříve, takže jeden den v nákupním centru to asi nezachrání. 

Utíkaj mi výstavy. Alespoň Malicha bych ráda viděla. Utíkaj mi filmy. Mám stále nahraný Proces a Na cestě. Příští pátek jdu s kamarádkou do Ponrepa na E.T.. Ten film už jsem neviděla snad sto let a s atmosférou artovýho kina to musí být zajímavý zážitek. Chce to taky brigádu. Pobavil mě detektiv, ale pak se z něho vyklubal hlídač v luxusní parfumérii, což asi zrovna není práce pro mě. Láká mě kavárna, ale mluvit s lidma je pro mě  občas utrpením, avšak psát je pro mě osvobozením. Propadla jsem Twitteru a Facebook už pro mě dávno není to, co býval. Stejně si myslím, že nás tyhle věci jen užíraj. Na nočním stolku mám Věc Makropulos a v mém seznamu povinné četby nenajdete žádného Shakespeara ani Erbena. Možná Čapka, Wilda či Manna. Pokojem se ozývají noví Depešáci a vybrané zbytky Peace. Těch kluků s batikovanejma trikama a mastnejma vlasama. "From the belly of the jungle, to the bottom of the sea."

ONLY ME

Odtajnit identitu "Girl with no name" už se mi několikrát povedlo, ale nic ji neodtajní tak jako seznam mých nejoblíbenějších či nejmíň oblíbených věcí. Zkusim to ovšem pojmout trochu zajímavěji než jen otázky na jídlo a tak...

dokáže mě opravdu rozesmát:

zpěvák Damon Albarn na dětské tříkolce štrádující si to po noční obloze

donutí mě se zasnít: 
někdy stačí pouhá jízda hromadnou dopravou, jindy dream popová písnička

změnil mi život: 

těch věcí a událostí bylo hodně, ale pokud bych měla brát názor na život, tak to bude 

návštěva parku v Londýně, když jsem tam byla poprvé asi v roce 2009

nechtěla bych zapomenout na: 

všechny ty výlety, dovolené s rodiči, kde jsem si začala uvědomovat, že cestování je v životě jedna z nejlepších aktivit

ale na tohle bych ráda zapomněla: 

na těch několikero zklamaní z lásek 

miluju ten zvuk: 

nad tímhle jsem dlouho přemýšlela, ale napadly mě zvony ve věži, aneb moje vzpomínky na Hradec Králové

na nástěnku patří: 

rozvrh hodin, černobílý pohled Londýna, vstupenky na koncerty a nějaký citát, který, když si přečtete, tak máme hned lepší náladu (použiju sestřino: "Asi to tak mělo být.")

já se vidím jako: 

haha, introvertní rebel a optimista, který rád utíká z reality a sní, mé negativum vidím v žárlivosti

ale ostatní mě často vidí jako:

až moc hodnou a slušnou

13 je pro mě: 

haha, bylo 13., když jsem poprvé oslovila svoji první "lásku" na gymnáziu, tak si to přeberte

absolutně nerozumím:

teď by se hodilo napsat něco jako jaderná fyzika a tak, ale to už je moc ohrané, napíšu: lidem, kteří si nedokážou užívat život, co nejvíce to jde a jsou stále jen negativní 

můj talisman:

mám malého Paddingtona v kufříčku, kterého jsem si koupila na Heathrow a v kapse od kabátu nosím trsátko

vstávat v půl šestý je někdy zabijácký, to víme všichni, ale jak to udělat, aby to tak nebylo:
nejraději bych doma automaticky rozsvítila všechny světla (mám ráda hodně světla:), pustila příjemnou ambient hudbu, udělala pár kroků a sedla se ke stolku, kde bych měla připravený zelený čaj a sladké pečivo....realita: zápasy s čočkama a deprese s názvem Nevim, co na sebe

někdy smrdí, někdy voní: 

benzín, lak na nehty a muž

mám husí kůži když: 

se na mě spustí, jako vodopád, zajímavá písnička, zpěvák něbo zpěvačka zpívají opravdu výborně, až se mi chce brečet nebo když je prostě zima, což je teď u nás ve škole permanentně

prej ráda utíkám z reality:

občas mi stačí jen Tumblr nebo se totálně zaposlouchat do nějaké písně a třeba si představovat, že se vozim v nákupním košíkum po San Franciscu.

vzpomeňme si na Půlnoc v Paříži, v jaké době bych chtěla žít:

mám ráda Ameriku 50. let, 60. let dobu, kdy rock and rollu vládl Chuck Berry a po ulicích chodili tzv. teddyboys

najde se nějaký citát či výrok z knihy, kterého jsem se chytla a je pro mě životním mottem:
mám rád Kerouacovu knihu Na cestě a když někam chci cestovat nebo si za něčem prostě jít, tak si vzpomenu na větu: "Sale, musím pořát jet a nikdy se nezastavit." "A kam chceš dojet člověče?" "Nevím, ale jet se musí."

a další knihy?
Evžen Oněgin od Puškina (pro lásku se prostě musí bojovat), Smrt v Benátkách od Thomase Manna (filosofie krásy) a Stařec a moře od Hemingwaye (metafora boje člověka přírodou a myšlenka, že člověk toho dokáže dokázat dost, ikdyž už není zrovna nejmladší)

film, který mě zaujme:
zajímavé detaily plné nevšedních kompozic, na hranici filmu a umění, charismatický herec a výrazná hudba

někdy mám chuť:
přenést se třeba do Londýna ráno ve všední den, o pár let starší a právě otevírající obchod, v kterém postupně hrají oblíbená alba, pít zelený čaj a povídat si s ostatními prodavači o tom, kam večer zajdeme na koncert či jen tak zabít čas, ale hlavně nebejt doma!

nejlepší pocity:
když ponořuji hlavu do horké vany, na pódium právě přišla moje oblíbená kapela, když si můžu říct, že už je to konečně za mnou

umění?:
z nejstaršího umění je to asi odvaha Francesca Goyi, Manetova ostrá černá, snovost Reného Magritta, spirituální land art Richarda Longa až po fotografy tzv. "nezávislé vlny" (pro mě) Théa Gosselina a Youga Jeberga a možná i to něco v ničem - suprematismus

otázka:
jak zastavit čas?

Konec jarních prázdnin

Znáte ty neděle večer, kdy už se pomalu loučíte s tím prázdninovým "nic neděláním" a najedou si začnete uvědomovat, že zítra se to na vás všechno zase nabalí. Právě to teď prožívám a v duchu se uklidňuji tím, že si říkám: "Všichni jsou na tom stejně." Ne, o škole se bavit nechci, to na blog, který mě pomáhá utéct z reality (tak trochu) nepatří. 

Koupila jsem si už čtvrtou kostkovanou košili za stovku a lodičky na ples, který mě čeká už po příští týden. Na choreografii raději nemyslím a těšim se jen na to (teď budu znít jako alkoholik), až si dám bílý víno a budu tancovat na klasický šlágry. S kámoškou toužíme po Chucku Berrym a písničce Johnny B Goode jako v Návratu do budoucnosti, ale toho se asi nedočkáme a budeme se muset spokojit s Gandalf stajlem.

 Předtančení mi připomnělo filmový den a noc, který jsem s kamarádkou absolvovala už podruhé. Konkrétně sedm filmů, mezi nimiž jsme už potřetí viděla Zabil jsem svou matku, ale za to jsme se nasmály u Sbielbergova Návratu do budoucnosti a pobrečely si u nesmírně realistického filmu s Ryanem Goslingem, Blue Valentine. Nejdříve jim umře pes, pak se jejich vztah začne pomalu hroutit a už ani ty krásný vzpomínky, kdy se poznali nestačí. 

Slzy, těch jsem ke konci tejdne vyronila hodně, ne že bych furt brečela, ale nandavat si čočky, když už vám zbývá jen dvacet minut do odchodu si žádá velkou dávku trpělivosti. A tu nemám. Takže se z pokoje ozývaly křiky typu: "Debile, kreténe, tak už se na to oko chytni!..", a rozčílené dupoty. Poté jsem se už uklidnila a viděla, tak jak vidět mám. Svět byl hned krásnější! Dneska už je neděle. Já jsem si stihla vytisknout čtyři maturitní otázky z dějin umění a vyluxovat v pokoji. Zní hezky, ale přesto jsem nakonec skončila u chatu s větou: "Zachraň mě, já nikam nechci, já chci prázdniny..." Pak si oddychla, protože kámoška v podstatě také nic nedělala a jen lajkovala fotografie psích mazlíčků. 

Zároveň přemýšlím nad dalším příběhem, který píšu, jmenuje se Noční útěky. Bude o holce, která každou noc sama vyráží do nějakého baru či klubu a potkává různé lidi. Inspirací mi byl klip kapely The Drowners.  Chci jaro, koupit si nové sluneční brýle (dd teďka už jakýkoliv) a opět doufat v lepší zítřky. 

PS: Nevíte, jak se jmenuje ta značka s tučňákem, co dělá tyto nanuky:

Díky. XX

Začnu, ale nedokončím

Otevírám Indesign a vyskočí na mě varování, že už mi zbývá jen pět dní zkušební doby. To mi připomene, že někde kdesi ve spleti internetové historie musím najít odkaz s kódem, aby mě už konečně Indesign a další Adobe programy přestaly buzerovat. V tu ránu si také uvědomím, že jsem vlastně ten program nechtěla otevřít, ale dokončit moji rozpracovanou písničku v programu Audacity. Zase nemohu přijít na to, jak se tam dávají písně za sebou, takže program zavírám a dostanu nápad na článek. Jo, co že jsem to chtěla? Aha, ale musim najít obrázky. Takže nic, to nechám na později, až budu mít náladu. Za moje plány může autobus, místo kde přemýšlím a to bolí, to sakra bolí. Vzpomínám na dnešní definici surrealismu: "setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole." Dostanu nápad si tento citát napsat na nástěnku, ale doma si vzpomenu, že bylo vlastně hezký, když mi jeden spolužák při zkoušení z anglického jazyka přinesl vrácené peníze z výběru třídních fotek. Doma nechám všechny plány zahrabat a den ukončím myšlenkou na zítřejší vstávání. Řeknu si: "to zvládneš." A ráno se na sebe opět zlobím, že jsem nešla spát dřív.

DO ČTENÍ VÁS NENUTÍM:-)

Josephine`s chaotic diary

OBSESE

Často si říkám, že mám chuť psát, ale po každé místo toho se buď učím nebo jen tak sedím u stolu a prohlížim fotky na Tumblru. Neříkám tomu ztráta času, protože stejně nevím, co bych místo toho dělala, ale útěk z reality. Miluju větu, že čas neexistuje, pouze hodiny existujou a na ni se snažím vzpomenout po každé, když chci zastavit čas...Když se směju s kamarádkou nějakému vtipu, když nemám práci do školy a jen poslouchám hudbu a když na stage přijde můj oblíbenej zpěvák. Mám hudební obsesi a zažívám období další "platonické lásky". Stále více mě rajcují dlouhé nohy, upřímné úsměvy a vykulené oči. Chci tancovat na dubstep a když si pouštím písničku Plague od Crystal Castles, tak si připadám zrdogovaná. Poslouchám taky The Horrors, album Primary Colours a stále se mi ne a ne na youtube načíst jejich dokumentární film.
And when I told her I didn't love her anymore
She cried
And when I told her her kisses were not like before
She cried
And when I told her another girl had caught my eye
She criedNosím černé krátké kalhoty a kecky, ale chybí mi spadlá čepice, která se teď v Anglii hojně nosí. Snad mi ji Orland Weeks z Maccabees půjčí. Psaníčko z ELLE už vídám na každé události a ani mi nedochází, že ten nápis na něj je z Hříšného tance. Momentálně mám podzimní prázdniny. Ještě před měsícem jsem se radovala z koncertu Tame Impali ve Vídni. Teď si je sotva pustím a když už, tak si vzpomenu na  vzpomínky, na který už bych dávno měla zapomenout. Nejedu, no a co? Možná uvidím Black Keys v Londýně a budu se radovat ještě víc! Hlavně, že sedím v obývacím pokoji, televize mi dělá kulisu, momentálně bohužel nějakej klip Madonny a pouštím si Allaha Lase na youtube. Připadá mi, že se zastavil v čase kdesi v době největší slávy Rolling Stones. Je sakra dobrej. Když jsem dneska stála skloněná nad vanou, že jsi začnu mýt vlasy, měla jsem nutkání si vzít nůžky a zkrátit je. Tak chceš je dlouhý nebo ne? Jo, ale v krátkejch jsem se vždycky stejně cítila líp. A co obarvené konečny? Smůla, už je má jedna spolužačka. Ty než se rozhodneš...

DO ČTENÍ VÁS NENUTÍM:-)