Amo. Amas. Amat.

Hudba se na nás nabaluje stejně jako módní výstřelky. Pracuje se na ní. Vzniká. Kupuje se. Vzájemně se předává a informuje o ní. Někdo si támhletu kapelu už dávno vymazal z počítače, jiný ji teprve až teď objevil, i přesto, že už uběhla dlouhá doba, co album vyšlo. Chci se dostat k otázce předávání si hudebních tipů a přesně k té situaci, kdy dotyčný řekne: "Zkus je. Myslím, že by se ti mohli líbit." 

Úplně největší radost mám, kdy novou muziku objevím sama. Trochu hipsterský přístup, však velmi osvědčený. Odkliknu na další song, jež obal alba mě zaujme. Zvýším hlasitost a v duchu mě napadne: "To je sakra dobrý!" Na last.fm zjistím, že mají velkou kompatibilitu s mými oblíbenými kapelami a vždycky se najde někdo z last.fm "přátel", kdo už je má nascrobblované. Právě last.fm je poslední dobou pro mě tím největší inspiračním zdrojem. Stalkeruju ostatní a přidávám si ty, u kterých vim, že někdy v budoucnu jim něco z té knihovničky ukradnu. Když už jsem u toho internetu, tak navážu webem 8tracks. Takové "do it yourself" rádio, kde si sami vytváříte playlisty a hledáte jiné pomocí stylů a nálad. Jako správný estét se vyžívám v názvu playlistu a jeho obrázku. 

Další zdroj je tentokrát živý. Lidé. Konkrétněji přátelé, přítelové. Kde jsem došla k zajímavé teorii, že pokud s někým chodíte a ten poslouchá velice podobný styl, tak se vám začnou více líbit interpreti, které byste třeba ani nikdy neposlouchali. Chcete přece vyzkoušet, co poslouchá váš milovaný? Vyzkoušíte. Zamilujete se. Prošla jsem různými hudebními obdobími a většinu kapel mám s někým spojené (říkám si špatně, dobře? nevím.). A jako člověk, jehož emoce jsou na vrcholu křivky, jsem schopna se rozbrečet u nějakého songu, který jsem poslouchala třeba v době, kdy mi zrovna nebylo nejlíp (chápete). Vždycky budu mít ráda lidi, co mají přehled. Od každého něco. Jen tak z ničeho nic pošlou song a seznámí vás s kapelou (kéž by živě) dřív než zase propásnete jejich koncert.

Přikládám první playlist. Taková změť songů, co mi nešly stáhnout. Mezi nimi noví Cults, který za chvíli vydají album. Heavenly Beats, Deaths, Luke Mayen, Disclosure a vynikající remix od Flume, Blaenavon (začínající band z Hampshireu), óda Grizzly Bear... 
    

There's no better life than in stroboscopic light!

Jestli jsem se na něco v poslední době extra těšila, tak to byl právě koncert polské synthopopové kapely KAMP!, o které jsem vám už psala ZDE. Aneb poslední hudební událost, která ukončila mé napůl výborné a napůl příšerné prázdniny. Pak už bude následovat jen Gold Panda na mé narozeniny. 

Kdybych tenkrát nejela na Grape, tak o nich asi dodnes nevím. Naštěstí kvůli bouři nehráli (nevěděla jsem o nich) a já si zapamatovala jen jejich zvučné jméno. No ale první, kdo mě na události trkli do očí, byli Deaths. Ty jsem z Grejpu znala moc dobře a tak po skončení tajně doufala, že je tento rok ještě uvidím. Stalo se. 

Meet Factory bylo pro tuto partu jako dělané. Přišlo něco kolem stovky lidí a celý koncert se odehrál v menším sále (celou dobu jsme nervózně čekali před hlavním vstupem, když se pak odvedle ozval nějaký syntetizátor, věděli jsme, že už dávno zvučí někde jinde). Tak jsme v rychle popošli do první řady, kde se pomalinku kroutily Igorovi fanoušice (a já samozřejmě mezi nimi:) Nemohla jsem spustit oči z jeho dlouhých tenkých nohou, jež přešlapovaly do rytmu a přeskakovaly kabely.
Deaths zatím nemají žádné album. Jen pár nahrávek, u kterých marně hledám, s kým je srovnat. Nebudu srovnávat. Nová Crystal Nights, z které je cítit vůně půlnočních drinků a lehkých drog, je ukázkou toho, že syntetické zvuky jsou opět IN a specielně Deaths si na nich zakládají. Z hlasu zpěváka cítím napětí i vzrušení, i když jeho live vystoupení ještě mají co dohánět.

KAMP! jsou extrovertnějším příkladem. Partička složená ze čtyř klučinů v čele s typickým Polákem s malým nosem. Je v něm něco mezi Tomem Burkem a Maxem McElligottem z Wolf Gang (myslím vzhledem). Skromní mladíci, kteří si na nic nehrají, i když by se v pohodě mohli oblíkat od barevných osmdesátkových outfitů. Stačí jim však mikinky, klávesy, mlha a především stroboskop. Člověk s epilepsií by si tento koncert asi moc neužil, protože světla se sekala o sto šest a protahování písní někdy až do psychedelie zrychlovalo váš srdeční tep. U Distance Of The Modern Hearts se Igor Bruso prodral do prvních řad a tancoval si sólo a Péťa Marků z Midi Lidi (pár metrů od něho) si opět užíval ty své domácí zaklínací tance. KAMP! mi z hlavy dlouho nevyšumí, což dokazuje, že byli vážně dobří.

PHOTOS BY MY SISTER: annapleslova.com

KAMP!

Kde jsou ty časy, kdy jen pár kapel si hrálo se syntetizátory a o lístky na jejich koncerty se strhly bitky? Jako se vrací módní výstřelky, tak se vrací i hudební rytmy. Někdy okořeněné o něco nového, jindy znějící úplně stejně jako tenkrát u rybníka. Málokdo by řekl, že i Poláci budou mít chuť se přiblížit osmdesátkovým britským kapelám. Seznamte se s KAMP! 

Jejich největší fanouškovská základna samozřejmě sídlí v jejich rodném Polsku, kde mladí hipsteři na jejich electropopový disco zvuk nedají dopustit. Hudba jako dělaná na párty, která to s počasím zrovna nevychytala, a tak jsou všichni zalezlí někde v opuštěném baráku a sbírají střepy ze spadlé discokoule. 

Je to teprve dva roky, co se objevil zamlžený klip s podivným chlápkem. Píseň Cairo byla první singlem, pak následoval vodopád dalších, kde dominuje hlavně MELT. Chytlavé stále dokola se opakující umělé rytmy a holky v bazéně. Však úplně nejvíc "osmdesátková" je asi Distance Of The Modern Hearts. Už chybí jen ten chlápek s ulízanýma vlasama a XXL sakem tancující s nějakou buchtou, která si o půlnoci vzpomene, že musí být doma. 

Pokud chcete KAMP! vidět, máte možnost 24. září v MeetFactory. Jedou totiž tour s žánrově podobnými tuzemskými Deaths. Deaths, aneb bývalí Girls On Drugs vstali z mrtvých a bez Lukáše Mayena, který si jede svůj projekt, chystají brzo EP. Od nich zatím můžete znát třeba Karaoke Blues. Lehce naivní klip, kde se členové kapely vtělili do role lupičů. Zajímavostí však je, že Deaths původně nevznikly u nás, ale v Brooklynu, kde byl zpěvák Igor Bruso na stáži na pobočce časopisu Vice. A vůbec kapela vlastně nemá skoro žádné dočinění s Českem, protože Igor pochází z Ruska a kapela se prý teď stěhuje do Anglie. Takže možná je uvidíme naposledy u nás a pak budou mýtit britské puby.

DM

Letos jsem Depešáky viděla živě vůbec poprvé. Řekla jsem si, že jako správná fanoušice dobré muziky, která vyrůstala právě na deskách Depešáků a Lucie, jež táta pouštěl v autě, tu kapelu jednou vidět musím. Stalo se tak v Edenu, kde jim předskakovala mladá kapela CHVRCHES v čele s mladičkou milovnicí očních linek. Holčičkovský elektropop mě nějak zvláště nezaujal. Při problémech se zvukem jsem přemýšlela nad něčím úplně jiným, takže než jsem se nadála, tak se na pódiu objevil ten charismatický vestičkách s oduševnělou tváří. 

Honba za třemi trojúhelníky započala novou písní Welcome To My World, po které následovala moje oblíbená Angel. Pupkáči z horní dolní s non stop zapnutým fotoaparátem se však probrali až u Walking In My Shoes a stadion tak už pomalu nabíral tu pravou atmosféru. Celý koncert doprovázely světelné projekce a klipy a videa (jako pejsci u Precious). Já stále čekala na moment, kdy bude ve vzduchu cítit to napětí a vzpomínky, jež mají starší fanoušci s touto kapelou spojené. Ta chvíle přišla až když se zpěvu ujal Martin Gore, který slavil ten den narozeniny. Nebo spíše on byl dojatý, protože publikum si pro něj připravilo papíry s Happy Birthday. A slzička byla na krajíčku. 

Nejvíce mě asi bavili songy, které vás nutí tančit, takže A Question Of Time či diskohrátky Just Can't Get Enough. Chyběla mi Wrong, píseň, která má neskutečnou štávu a vzdor. A vůbec celkově vybrali spíše méně výrazné songy. 

Nejsem největší fanoušek Depeche Mode, ale obdivuju je - jejich originální přístup k elektronické hudbě a také to, jak za ta dlouhá léta stále neztratili jiskru a šťávu, ikdyž někdy mají tendenci spadat do unylejších věcí. Obdivuju i módní styl, Martin Gore, který byl oblečen jako Čaroděj ze země Oz se štrasovými náramky, Dave Gahan za celý večer vystřídal asi tři vestičky. Byl to velký zážitek, ale věřím, že v roce 1988 musel být ještě větší. 

Mladá krev

Někdy si říkám: kdybych tak uměla hrát na nějaký hudební nástroj! O hraní na španělku jsem se pokoušela tak před rokem, marně. Neuvěřitelně mě láká harfa, moc velká a drahá a kurzy určitě též nebudou nejlevnější. Zbývá počítač. Párkrát jsem se pokoušela pomocí virtuálního DJ upravit jednu písničku, vzešlo z toho však podivné elektronické šustění. A tak asi bude lepší neplést se do tak náročného a osobitého řemesla a nechat ho "profesionálnějším". 
V tomto článku vám představím skupinku mladých talentovaných muzikantů, kteří už v mém věku měli na stole haldu popsaných papírů s texty a nad postelí jim visela kytara. Seznamte se. 

MMOTHS

"First M is silent." Píše tento mladičký irský rodák, jež v 18 podepsal smlouvu s nahrávací společností SQE Music. Vedle muziky se též věnuje focení. Fotí města (Dublin, Los Angeles), přátelé a sebe v zrcadlech. Přebaly alb si navrhuje podle sebe. V dětství ho mamka učila hrát na piáno. Sám ale říká, že to je asi jediný hudební nástroj, se kterým si ví rady. Což se projevuje i v jeho profesi. Řekla bych, že Mmoths je taková čistá ambientní elektronika bez přidaných barviv. Nenáročný zvuk, který si dovedu představit v nějakém industriálním prostoru, třeba v MeetFactory, kde se bude odrážet ozvěna a vynikat čistý dotažený sound. Venku je zatím pár písní a mezi nimi i spousta featuring jako například s Superhumanoids či Keep Shelly In Anthens. První, kdo Jacka Collerana inspiroval, byl prý Gold Panda a také LA beatboxová scéna. 

KING KRULE

Z této party asi nejznámější zrzoun, co si ještě do nedávna říkal Zoo Kid. Jeho pravé jméno je Archy Marshall (přezdívku King Krule si vypůjčil od postavičky z animovaného seriálu Donkey Kong Country). Všechno začalo v roce 2010, kdy se do světa vpustil klip Out Getting Ribs. Tehdy si všichni říkali, kdo ten kluk, co vypadá jako Tintin, sakra je? Pak přišlo Rock Bottom, kde hudební kritici zpozornili a začali u něho kroutit hlavou, kde v tolika letech (18) bere ten talent a vůbec, proč má hlas jako vyzrálý třicátník? King Krule zkrátka dominuje určitou výstředností ve svém hlasovém projevu. Letos též spolupracoval na novém album s Mount Kimbie. V srpnu by měl vydat debutové album 6 Feet Beneath The Moon. Uvidíme, co pro nás tenhle rebel s kšiltovkou a hedvábnou košilí připraví.

JACCO GARDNER

A teď něco z jiného soudku. Znáte baroque pop? Jo, tenhle norský bonviván by se u Ludvíka XVI. neztratil. Kombinuje starý zvuk jako z dob rokoka s psychedelickými prvky ze šedesátých. To vše podtržené vizáží v duchu té doby. Inspirují ho prý muzikanti jako Billy Nicholls, The Zombies, The Beach Boys, Pink Floyd. Chvílemi mi připomíná The Horrors. Je však více pohádkový a vůbec debutové album Cabinet Of Curiosities se nese v jakémsi duchu Pohádek Bratří Grimmů. Zpátečnická hudba občas vůbec neuškodí, někdy mám však tendenci se smát. 

COSMO SHELDRAKE

Líbí se mi, že každý z těchto hudebníků je svůj - vizáží, hudbou i projevem. Nyní přijde ten největší blázen z Londýna. Je mu 23 let, jméno asi nemá a hraje na milión nástrojů. Jeho hudba je taková cesta kolem světa - Mongolsko, západní Afrika, Balkán...Neuvěřitelně experimentuje s nástroji  a s nimi dokonce vystupoval na letošním TEDxu. Jeho druhým projektem, který rozjíždí společně se starším bratrem Merlinem se jmenuje Gentle Mystics. Podívejte se na jeho farmu zvířat:

KORELESS

Název zní jako značka kvalitní kosmetiky. Za ním se však skrývá nepříliš pohledný klučina vypadající jako Otakárek z Bylo nás pět. Elektronický minimalismus s prvky dubstepu a future garage. Na mě někdy až moc uspávací. Jmenuje se Lewis Roberts a pochází z Walesu a ve Skotsku studoval lodní design. Na hudební scéně se drží od roku 2011. Za tu dobu stihl vydat pár tracků a zremixovat písně Foals nebo How To Dress Well. Poslední album se jmenuje Yugen, což v japonštině označuje estetiku života, umění a přírody. Sám Lewis miluje sci-fi a zajímá se o spiritismus. To vše je cítit z jeho skladeb. 

JETHRO FOX

Rodák z Essexu, který zní trochu jako Grizzly Bear a Arcade Fire. Jeho nejznámější a také asi zatím jediný hit se jmenuje Blinding Light a doposud spolupracoval s Danem Crollem. Jethro dnes žije v Liverpoolu, kde spolu s kámošem Tarkem z kapely Kankouran skládají své kytarové nahrávky. V dětství psal povídky, hrával se svojí punk rokovou kapelou v garáži a rodičům kradl alba Jethro Tull (podle nichž mu také dali jméno). Jethro Fox je na poslech nenáročný, pohodový a na léto úplně stačí.

WALL

Představte si, že se ráno probudíte o pár hodin dříve a rozhodnete se, že si v klidu půjdete připravit snídani, během níž se však rozprší. Vy ještě v pyžamu položíte pomerančový džus na stůl a usednete k pracovnímu stolu. Chvíli pozorujete závody kapek na okně a přemýšlíte, že by se právě hodila nějaká melancholická píseň, jež nevzbudí vašeho přítele, který ještě dospává včerejší party. Pusťte si WALL.

 Za touto stěnou se skrývá londýnská rodačka Lyla Foy. O této víle s čelenkou z kopretin se začalo vědět až tento rok, kdy debutovala se svým songem Magazine. "Let's go on holiday. Being a kid again." WALL se obecně ráda vrací do svého dětství a vzpomíná i na zlatá šedesátá, kdy černošská kapela The Supremes snad každému zvedla náladu se svou písní Where Did Our Love Go. I Lyla se pokusila svým tichým hláskem přespívat tuto jinak energickou píseň. Ona sama pro časopis Fader přiznala, že jako malá se ráda proháněla na retro barevných kolečkových bruslích a nedávno se musela rozloučit se svým Mini Cooper ze 70. let. 

Druhého dubna vydala EP Shoestring. Folkový nádech a jednoduchá slova. Po WALL nemůžete nic více chtít. 

Folktronický kalejdoskop rytmů

IBIŠEK. Někomu se vybaví dovolená v Chorvatsku, jinému hawajské tanečnice ve vlasatých sukénkách, další si možná vzpomene na toho nenápadného mladíka s asijskými rysy kroutícího se kolem svého mixážního pultu. Řeč je o Mikeymu Maramagovy pod přezdívkou "Kos Kos". 

Hawajský rodák, který se už tři roky drží mezi předními jmény elektronické hudby s vůní letních květin. Nedivme se, když jeho poslední album s názvem Boracay Planet zdobí právě ta kytice ibišku a songy v něm zní jako čerstvě namíchaný koktejl ozdobený karambolem. Úvodní singl It's A War vás začne bičovat umělými zvuky a pustí vás až po sedmi minutách. Romantická, možná až trochu patetická Happy With You je další mojí oblíbenou, u které jako jedné z mála, vyniká zvuk kytarových strun. Kupodivu mě více baví remixy písní Tear a Keep It Up a vím, proč, protože více jedou a Tear by se krásně vyjímala v prostorách Manga na pražských Příkopech, kde mimochodem často hrají podobné žánry. 

Dvě předešlá alba ani nemá cenu zmiňovat, protože nejsou tolik dotažená a zbytečně přemrštěná podobnými songy. Uvedu pouze Pure, která má též povedený videoklip, na který reaguje název celého článku. I grafik Samuel Johnson (samueljohnsondesign.com) by si zasloužil pochvalu. Teď si zrovna říkám, že je to takový druhý Leif Podhajsky a na svém facebookovém profilu píše, že Mikey Maramag právě pracuje na novém albu.

Bezvětří

Psát reportáž z koncertu s více jak týdenním zpožděním si myslím, že mi dá hodně zabrat, ale přesto se pokusím vrátit se v čase a opět nasát tu jedinečnou koncertní atmosféru.
Když se ohlásilo, že XX přijedou do Prahy, právě jsem byla v počítačové učebně ve škole a hlasitému: "Cože?" jsem se prostě nemohla vyhnout. Následovalo rychlé koupení lístků v nejbližším Luxoru, kde mladý prodavač s khaki trikem, který mi lístky prodával, vůbec nevěděl, o jakou kapelu se jedná a jen kroutil hlavou. Pak už jen období sta testů a zkoušení doprovázené stresem z maturity. Jako obvykle vše hrozně rychle uběhlo a přišel 16. květen, kdy to z Twitteru vypadalo, že se celá Praha sejde právě v Lucerně.
Elektronické duo Mount Kimbie z Velké Británie se z nenadání bez většího potlesku objevilo na pódiu a ujmulo se svých nástrojů. Z počátku jsem vůbec netušila, jaké písně hrají, a tak jsem se jen tak pohupovala v rytmu a koukala se, jestli v davu někoho náhodou nepoznám. Kluci se v barevném světle pohupovali sem a tam, a když přišlo na song, který poznali i lajci, tak se dočkali většího potlesku i ovací. Těšila jsem se na elektronický déšť Would Know a Before I Move Off a kupodivu mě překvapil i novější song Made To Stray, který naživo zněl mnohem lépe než z domácího poslechu a když došlo i na hlas, v mých nohách se rozproudila krev.
Poté se z bílého oparu vynořili ti "černí piráti" v čele s kapitánem Oliverem Simem, který se svým "We bide our time" z písně Try přivítal posádku a Romy stojící opodál jen čekala, kdy ji dá pokyn k zahájení romantické plavby. Napětí mezi nimi se dalo krájet a občas je přerušil Jamie XX, který se svými elektronickými bubínky atmosféru oživil o hawajské rytmy. Koncert krásně plynul a ve chvílích, kdy mě lehce zasáhla nuda, jsem alespoň mohla pozorovat bíle osvětlené secesní křivky celého sálu.
Čekala jsem, kdy se dostaví ten pocit, v němž se jen začnu unášet rytmem hudby a modlit se, ať to nikdy neskončí, ale bohužel jsem se nedočkala. Párkrát to vypadalo, že se chystá větší bouře, za chvíli se však opět vyjasnilo a loď se do cíle dostala bez větších trhlin s písní Angels.

Košile s potiskem listů monstery

Asi před rokem jsem byla úplně odvařená z písně Funny Heartbeat, a tak se z mého pokoje  neustále ozývaly zvuky směšně jednouduchých a zároveň chytlavých rytmů osmdesátek. Pak už jsem na tu kapelu říkající si "Pusinky" KISSES tak trochu zapomněla, no ale spíš proto, že mě prostě přestali bavit. 

Opět jsem je vyštrachala při mé hudební krizi, a tak z nouze jsem si stáhla album The Heart Of The Nightlife. Obal s vilkou a krásným bazénem jako dělané na teplé večery, obsah ještě více. Nepanikařte, když vám úvodní song Kisses bude trochu připomínat The Whitest Boy Alive. Počkejte než se slova ujme losangeleský rodák Jesse Kivel a seznámí vás s tím, co asi tak od alba čekat. 

Jak už jsem psala - jednoduché rytmy, piánko, osmdesátky, zasnění, pláž, sluneční brýle s plameňáky... stovky věcí, však hudba stále stejná. KISSES se ještě asi zasekli na prvním rande a snaží se nezapomenout na ten úžasný pocit. Ale jo, proč ne. Bermuda s klipem jak vystřiženým z reklamních videí cestovek se bude líbit i vaší babičce. Mně se ale stejně líbí People Can Do The Most Amazing Things a s dalšími písněmi už album upadá do stereotypu. Možná Weekend In Brooklyn to vše spraví, ale já začínám slyšet Dádu Patrasovou a žížalu Jůlii. Na léto dobrý.:)

Vůně mokrého dřeva

HOUSES si říká sympatické duo Dexter Tortoriello a Megan Messina původem z amerického Chicaga.  Tato dvojice nedávno vydala své druhé album A Quiet Darkness, z jehož názvu už můžete tušit, že o nic hlasitého nepůjde. Právě naopak. Houses se pohybují někde mezi chillwave, ambientem a electrem, někdy se dotknou i dream popu. 

V roce 2010 tento pár našel své zalíbení díky stejnému pohledu na svět a lásce k přírodě a možná právě tento životní postoj je donutil své názory a vzpomínky sdílet s ostatními lidmi. První album All Night pod labelem Future Classic se nebezpečně blížilo   zvukově pestrým Bonobo, avšak na druhou stranu v sobě ukrývalo větší tajemství. Album je takový sborník počasí. Během All Night lehce poprchává, při Endless Spring už pořádně leje a u Sleeping se ochlazuje a slunce pomalu zachází. Album All Night jsem schopna si pustit při melancholické i veselé náladě a vůbec tím nic nezkazím. 

A Quiet Darkness neboli "tichá temnota" je další kapitolou, kde naši meteorologové rozhodli, že ty prkna ze starého domu nechají na pospas přírodním vlivům. I když nová deska je slabší, zlobit se na ně prostě nejde. Tiché a melancholické písně, kde se většiny textu ujímá Dexter a Megan ho občas doprovodí svým nevinným hláskem zní celým albem. Konceptem, kde své kouzlo mají i instrumentální písně jako The Tired Moon, The Bloom. Piáno a harfa tomu všemu dodávají více smutnější podtext a vy máte slzy na krajíčku. Skoro mi připomínají soundtrack ze seriálu Twin Peaks, který asi dokonce života, díky televizním zprávám, budu mít spojený s povodněmi.

No prostě a jednoduše HOUSES jsou jako dělané pro intelektuální romantiky, co tráví večery se sklenkou dobrého vína a čtením poezie. 

Sněhurka a tisíc trpaslíků

Když se na stránkách českého Electronic Beats festivalu zveřejnilo jméno LANA DEL REY a lístky ještě za tak malou sumu, bylo v podstatě nemožné stihnout je koupit. Vyhráli ti, kteří buď zatáhli školu nebo byli zrovna v ten zázračný moment na svém pc. Já měla výjimečně štěstí a za něj vděčím hlavně sestře.:) 

Když jsem si na Twitteru ten den přečetla, že před Archou je fronta až na ulici, začala jsem se fakt bát, že se fanoušci utlučou k smrti nebo (což je horší) budou plné šatny a já si nebudu mít kam dát koženou bundičku. Jak se ale ukázalo, místa bylo dost a po otevření dveří do sálu se všichni automaticky nahnali do předních řad. Já s kamarádkou jsme si šly ještě vklidu koupit pivo a podívat se na EB merchandising. Cédečka s alernativní muzikou, lepenky, obaly na iPhone, nálepky...to všechno jste si mohli odnýst domů a hlavně zadarmo! 

DJ, který předcházel třem interpretům nebyl nic moc, takže když nastoupila švédská kráska KARIN PARK připomínající Trinity z Matrixu, tak publikum konečně ožilo. Futuristický oblek jako z šatníku Kláry Vytiskové a otočky mezi mikrofónem a elektronickým piánem zdůrazňovaly její elektropopový styl. Popravdě moc mě Karin nechytla a raději bych na jejím místě viděla třeba Bjork nebo Fever Ray, které jsou ji velmi podobné. Bylo též znát, že většina lidí přišla jen na Lanu a ostatní jména jim asi nic neříkala a už se těšili, až jim Lana snese modré z nebe. 

Na pódium nastoupila s obrovským aplausem a v tmavě modrých minišatech se začala nahýbat k fanouškům v přední řadě. První písně jako Cola nebo Body Electric jsem moc nepoznávala, ale až Blue Jeans mě donutilo zpívat alespoň začátek po Jamese Deana. Poté vášnivá Carmen nebo Ride byly velmi dojemné a fanoušci se už konečně příjemně odvázali. No tak dobře, Lana mé srdce též zasáhla, ale to spíše z důvodu, že zrovna na píseň Summertime Sadness mám hezké vzpomínky. Slzu uronit mě však nedonutila, ale určitě se najdou tací, kteří ještě dnes pláčou nad  jejím podpisem. 

Elizabeth Grant rozhodně zpívala lépe než jsem čekala a překvapila mě častou konverzací s publikem, avšak podruhé už mě asi neuvidí. 

Za to ten mladík v prostých džínách a modrém triku to pořádně rozjel! Rooseveltovi stačil Mac, tamburína, jeden kytarista a měl vyhráno. Rozjel tak mix tanečních tónů a konečně se z festivalu stal elektronický. A jak to shrnout? Minulý ročník byl podle mého názoru prostě lepší a to jak atmosférou, tak interprety. Uvidíme, co pro nás tento úspěšný festival nachystá příště.

Přidávám krátké video, alespoň pro zachycení atmosféry:

V rytmu japonských triček

Rozhodla jsem se, že začnu tím nejdůležitějším z celého Londýna - koncertem Foals v Royal Albert Hall. Když jsem se ráno probudila, ještě jsem si ani neuvědomovala, že někdy pozdě odpoledne uvidím  jednu z mých nejoblíbenějších kapel v poslední době. Přitom je v podstatě ani moc dlouho neznám. Minulý rok v létě, když jsme se ségrou jely na koncert Blur, jsem si jen tak stáhla album Antidotes a poslouchala ho na nekonečný cestě autobusem. Tenkrát jsem si říkala, že nejsou špatný, ale po koncertě jsem teda moc neprahla. Dnes už bych za něj (jako většina fanoušků) dala všechno. 

Ráno jsem se oblíkla do pruhované poloprůsvitné košile, vzala kabát s přáním, aby tam byla šatna a se sestrou se posilnila lívancema z Marks&Spenceru. Oběd jsme si pro změnu daly v snad největším Topshopu na světě a vyrazily k tomu obrovskému koncertnímu "koloseu". Kupodivu fronta před vstupními dveřmi byla docela malá, a tak strach, že nás předběhnou ty britský nadšený holky, co vyrazily rovnou ze školy s baťůžkama, už padl. 

Fanoušci však asi neměli ani páru o tom, co se děje za rohem od nich. Nešlo si nevšimnout kouřícího malého muže v "honácké" bundičce, který hleděl kamsi do dáli. Řekla jsem bez emocí jako bych to čekala: "Hele, Yannis." A sestra s výkřikem "ty vole" se otočila přímo k němu. Pak následovalo dlouhé rozhodování, jestli se vyfotit nebo ne, ale když jsem si pak uvědomila, že bychom toho litovaly, tak jsem jasně řekla, že ANO! Naštěstí se zrovna s ním fotil nějaký pár. Yannis se stále stejně usmíval a řekla bych, že vypadal stejně jako na fotkách, ani mě nic nepřekvapilo. A tak jsme zabrumlaly něco typu "Hi" a šly k němu. Nějaký maník vedle se nabídl, že nás vyfotí. Tak jsem se dotkla Yannisova ramene a snažila se usmívat aspoň trochu normálně (co z toho vzešlo, uvidíte později). Sestra řekla něco v tom smyslu, že dneska hrajou a že se těšíme. On že to bude "huge concert". Teď už jen nesmazat tu fotku a jít si vystát frontu. Do šatny jsme si dokonce mohli odložit i tašky, takže to byl asi můj první koncert bez kabelky. Akorát pán v šatně tu mou položil tak blbě, že na ni musel několikrát šlápnout. No raději jsem si to nepředstavovala a šla se ségrou před stage. 

Tam už se štosovaly řady fanoušků, tak jsme si vybraly přibližně třetí řadu. Úplně jsem zapomněla, že má hrát nějaká předkapela s nebritským názvem EFTERKLANG. Na stagei se tak vynořila parta různorodých lidí od brejlatého klávesáka po vysokého seveřena v béžovém sáčku a se sklenkou bílého v ruce. Připodobnila bych je k Beach House a Wolf Gang. Takový etno, alternative folk, občas trochu zvuky jako ze zoologické zahrady, ale vůbec nebyli špatný. Při nich jsem si mi mohla vychutnávat ten úžasný prostor a vynikající akustiku. 

Z čekání už mi málem upadly nohy, ale zlo jménem FOALS je  naštěstí zachránilo. Za zvuku Prelude se z mlhy začali vynořovat postupně všichni členové a to nejlepší samozřejmě na konec. Yannis v černém tričku s bílým vzorem se z ničeho nic objevil u mikrofónu a publikum se proměnilo v níčící vlnu, která nás zanesla až kamsi dál, ale stejně jsme viděly. Nikdy nechápu, proč ty lidi se začínaj mlít hned od začátku a nenechaj si síly na lepší pecky. Následující Balloons už to pěkně rozjížděla a ta pravá koncertní nálada mě celou pohltila. Zastavit nohy nešlo a u My Number už jsem byla v koncertním orgasmu. Bicí bylo jako vždy naprosto vynikající a Yannisův hlas dodával tomu obrovskému prostoru jedinečnou atmosféru. Jediné mínus byli agresivnější kluci, co po sobě začali strkat a sami vytvářet své ringy, kde se předbíhali v tom, kdo koho první vystrnadí. Ale to ke koncertům patří. Moje oči však raději pozorovaly Yannise, který se při tuším Electric Bloom odvážil skočit do publika. "I'm animal just like you" křičeli snad všichni....
Providence jedna z nejlepších a nejenergičtějších live vůbec. Pak se nás Yannis zeptal, jestli jsme ready a přišlo zlo jménem Inhaler, které na nás Yannis vybalil po malé přestávce Moon. Skákat se prostě muselo a nakonec při Two Steps Twice začalo tleskat celé publikum  a snad i z lóží se ozývalo: "Papadapapá". Výborný. Vzpomínám i na slabší Spanish Sahara, kdy se do hry zapojili i osvětlovači, a z pódia k nám tak mířily pruhy zelených světel, na kterých se jakoby rozlévala nějaká tekutina. Při tomhle songu někoho napadlo, že si sedneme, ale já s tím nesouhlasila, tak alespoň na chvíli jsem měla pěkný rozhled na celou kapelu. Až ten rozjezd po I'm the ghost in the back of your head to opět rozjel. 

To nebyla hříbátka, ale "wild horses", co je někdo právě pustil ze stájí. FOALS...miluju vás a tohle byl sakra jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy zažila. A to se vším všudy - fotka s frontmanem kapely a nakonec i plátěná taška (tak teď vás s ní budu všude trápit:)

Dánská kapela Efterklang na scéně.

Skřítkové tesaři konečně vylezli z mechu.

Pro lepší vtáhnutí do děje, doporučuji naše video:

Haha, a to THE BEST na konec (já jsem ta s brejlema na hlavě:):

Že by nová Blondie?

Sky Ferreira. Ta holka mě stále více dostává, i přesto že v podstatě tak trochu spadá do kategorie popových obyčejných amerických zpěvaček. Má něco v sobě. Nejnovější singl Everything Is Embarrassing je jak vystřihnutý z devadesátek a je v něm poznat vliv jejího přítele Zacharyho z DIIV. Ještě song Red Lips je docela dobrej (až se to teda rozjede, kdy je to pak až moce teenage). A Sad Dreams už je american jako prase. Já nevim holka, máš skvělej hlas, ale zkus se nedržet popové scény a klidně skočit do tý, kde je tvůj přítel.

Přidávám live video, kde je mimochodem taky hezkej klávesák.:)

Sky se narodila v Los Angeles a od roku 2009 se podepsala coby zpěvačka pod label EMI. Všechno začalo ve třinácti letech, kdy zpívala gospely v kostelech a chodila na hodiny zpěvu. Všichni jí začali chválit, a tak se rozhodla, že si založí svůj MySpace profil. Tam si jí všimnul švédský producent Bloodshy & Avant a v létě 2009 už z toho bylo album Parlophone. Byla to tehdy typická "Kaliforňanka" s opálenou tváří a zlatými dlouhými vlasy a podle mě byl její styl hudby strašný a ani bych se nedivila, kdyby se objevila v iPodech mladých teenage holčiček.

Ale dnes už to není ta dívka s milým úsměvem a texty o lásce. Sky Ferreira se rozhodla, že se staně blonďatou rebelkou (dneska už i modrovlasou) a klidně vyzkouší i dráhu modelky. Nylon, Dazed & Confused, Interview...tady všude jste na ni mohli narazit. Dostala se tak blízko k módě a postupně ji i módní nárháři brali na své přehlídky. Stala se tedy i módní ikonou? Dá se to tak říci, akorát řekla bych, že to je taková blonďatá Alison Mosshart v sukni. Kožené bundy, leopardí vzor, volná trika a rozcuch. Sky mě baví, ale jen doufám, že se nevrátí do začátků své tvorby.

Možná je to Sky, která odstartovala další letošní módní hit ála "neposlušná školakčka" - krátké
černé skotské sukně (podobnou mají v Topshopu a já si říkám, jetli to není ona)
 a podkolenky.